ROČNÍK LXXII. PRÁVNÍK 1933. SEŠIT XVIII.

Správa akciové společností.

Se zřetelem k právu platnému na Slovensku, právu německému, anglickému a francouzskému.1
JUDr. Jaroslav Pošvář.
Obsah:
I. Úvod. — Vymezení předmětu.
II. Vnitřní správa akciové společnosti.
A. Správa přímá.
a) Valná hromada. — 1. Pojem. — 2. Svolání: a) subjekt, b) doba, c) místo, d) forma svoláni. — 3. Příslušnost. — 4. Podmínky usnesení.
b) Představenstvo. — 1. Pojem a příslušnost. — 2. Organisace: a) počet, b) způsobilost. — 3. Právní postavení členů představenstva. — 4. Ručení představenstva.
B. Správa nepřímá. — Kontrolní orgány. Dozorčí rada a revisoři účtů. — 1. Pojem a příslušnost. — 2. Právní postavení členů kontrolních orgánů.
III. Vnější správa akciové společnosti.
IV. Závěr. — Reformní snahy.
Prameny:
Ehrenberg (Fischer): Handbuch des gesamten Handelsrechts, III., Leipzig 1916. — Geiler: Die wirtschaftlichen Strukturwandlungen: und die Reform des Aktienrechts, Berlin 1927. — Goldschmit: Das Recht des Aufsichtsrats, Berlin 1922. — Hermann-Otavský: Všeobecný zákoník obchodní, Praha 1929. — Kizlink: Vývojová tendence práva akciových společností v době nejnovější. — Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně, V. a VI., 1927. — Lehmann: Das Recht der Aktiengesellschaften, II., Berlin 1898. — Pošvář: Akciová společnost, Praha 1933. — Randa: Soukromé obchodní právo rakouské, Praha 1903. — Randa: Das österreichische Handelsrecht, I.—II., Wien 1911. — Staub-Pisko: Kommentar zum allgemeinen deutschen Handelsgesetzbuch, Ausgabe für Österreich, Wien 1908. — Wenig: Příručka obchodního práva, platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. až II., Brno. — Zprávy třetího sjezdu právníků československých v Bratislavě 1930. — Zprávy třetího německého právnického sjezdu v Československu 1927.
Kromě toho použito stanov akciových společností: »The Neuchâtel Asphalte Company, Limited« a »The Royal Mail Steam Packet Company«, obě se sídlem v Londýně, »Compagnie Internationale de Navigation Aérienne«, »Société pour la Fabrication de Projecteurs Electriques Marchai« a »Société des Mines de fer de Lesquerde«, vesměs se sídlem v Paříží.

I. Úvod. — Vymezení předmětu.

Správou v obecném smyslu rozumíme zpravidla spravování, obstarávání záležitostí. Správa v tomto nejširším významu zahrnuje v sobě nejen přímé obstarávání určitých záležitostí, nýbrž i kontrolu, dozor nad tím, jak se děje.
Správou akciové společnosti jest tedy rozuměti nejen obstarávání záležitostí společenských, tedy správu přímou, nýbrž i kontrolu její, správu nepřímou. Správu tuto si provádí akciová společnost svými vlastními orgány a lze tedy tuto správu nazvati správou vnitřní. Vedle toho však záležitosti společenské jsou spravovány ještě jinými orgány, v prvé řadě státem. Tuto správu bych označil jako správu vnější a contrario správy vnitřní. Správa vnější, kterou provádí stát, spočívá jednak v právu jmenovati vládního komisaře, jehož funkce jest povahy kontrolní a jest analogická s vnitřní správou nepřímou, jednak ve všeobecné kompetenci, kterou vykonává příslušný úřad státní jako úřad dozorčí.
V některých případech může stát, vykonávající správu vnější, převzíti dokonce i vnitřní správu společnosti, že totiž dosadí za orgány společnosti, správní i kontrolní, orgány svoje, které pak vykonávají vnitřní správu přímou i nepřímou.
Akciová společnost má k spravování svých záležitostí tři orgány: valnou hromadu akcionářů, představenstvo a dozorčí radu nebo revisory účtů. Správu přímou ve smyslu shora vymezeném provádí valná hromada a představenstvo, správu nepřímou dozorčí rada nebo revisoři účtů. Tím však nemá býti řečeno, že funkce těchto orgánů co do své povahy jsou přesně od sebe odděleny. Jak z dalšího bude patrno, má valná hromada také určitou moc kontrolní a naopak dozorčí rada může zasahovati i do správy přímé.
Organisace správy akciové společnosti souvisí s jejím charakterem právnické osoby kapitálově fundované. Je nesporno, že akcionářům, kteří opatřili akciový kapitál ať už v jakékoli formě, a kteří vlastně umožnili podnikání, patří zásadně největší vliv na společenské záležitosti. Tento vliv vykonávají účastí a hlasováním na valné hromadě, což jest jejich hlavním právem plynoucím ze společenského poměru. Bereme-li pak v úvahu zpravidla veliký počet akcionářů, jakož i okolnost, že patrně nebydlí v sídle společnosti, třeba i v cizině, bereme-li pak v úvahu akcionáře-spekulanty, je nám jasno, že valná hromada nemůže řešiti otázky konkrétních obchodů a transakcí, nýbrž že jí ve správě společnosti je třeba vyhraditi čelné místo jen potud, že svými usneseními dává směr společenskému podnikání, že její usnesení zpravidla budou rámcová a že jen v některých otázkách zásadní důležitosti jí bude vyhrazeno rozhodování konkrétní. Takovým usnesením rámcovým bude na př. usnesení o změně akciového kapitálu, o změně předmětu podniku a pod.; usnesením konkrétním na př. schválení účetní uzávěrky, volba členů představenstva, dozorčí rady, rozdělení čistého zisku atd.
Akciová společnost musí míti dále orgán výkonný, který by usnesení valné hromady prováděl, který by měl sám určitou kompetenci užší než valná hromada, aby mohl v konkrétních případech bezprostředně spravovati záležitosti společenské, a konečně, který by akciovou společnost zastupoval. Tyto funkce má představenstvo akciové společnosti.
Třebaže valná hromada akcionářů určuje všeobecné směrnice podnikání, záleží na představenstvu, jak bude v těchto směrnicích postupováno a jaké budou výsledky podnikání společnosti. Vedení a řízení společnosti jest tedy ve skutečnosti zcela soustředěno v rukou představenstva. Akcionář ovšem chce, aby v době od jedné valné hromady ke druhé byl někdo, kdo by v jeho zájmu dozíral na představenstvo, kdo by měl možnost se kdykoliv přesvědčiti o vedení obchodů, o stavu pokladny, obchodních knih a o stavu společnosti vůbec. Tím vzniká nutnost dalšího orgánu společnosti, orgánu kontrolního, který by podával valné hromadě akcionářů zprávu o stavu akciové společnosti. Tímto orgánem jest dozorčí rada nebo revisoři účtů.

II. Vnitřní správa akciové společnosti.

A. Správa přímá.
a) Valná hromada.
1. Pojem. V literatuře zobecněl názor, že valná hromada jest nejvyšším orgánem vůle akciové společnosti. Tak praví Randa (III, str. 109) o valné hromadě, že jest směrodatným nejvyšším orgánem vůle společenské a že jest vůbec nejvyšším (svrchovaným), o záležitostech akciové společnosti rozhodujícím orgánem, jenž v mezích stanov a zákona ustanovuje směr, činnost a trvání společnosti. Srovnej též Kizlink, R. VI, str. 241. Podobně prohlašuje i Hermann-Otavský (I, str. 236): »Valná hromada jest, jak se obvykle říká, »orgánem vůle« akciové společnosti (a contrario představenstva jakožto orgánu zastupovacího, výkonného a správního).« I Lehmannova definice valné hromady (Lehmann II, str. 153) jest založena na momentu vůle: »Die Generalversammlung ist dasjenige Organ der Aktiengesellschaft, welches den Gesamtwillen der Aktionäre unmittelbar darstellt.« Stejně praví i Ehrenberg (Fischer) (III, str. 183): »Die Generalversammlung ist dasjenige Organ, durch das der Gesamtwille der Mitglieder unmittelbar zum Ausdruck gelangt.« Staub-Pisko (I, str. 728) ve vymezení pojmu valné hromady současně přihlíží k otázce účasti akcionářů na valné hromadě: »Die Generalversammlung, das heisst nicht eine Versammlung aller Aktionäre, sondern eine Versammlung, an welcher teilzunehmen allen Aktionären das Recht zusteht und Gelegenheit gegeben wurde, wird gewöhnlich als das oberste Willensorgan der Gesellschaft bezeichnet.« Dodává však hned v zápětí: »Mit dieser abstrakten Bezeichnung ist aber nicht viel gewonnen.«
Přihlédneme-li k příslušným předpisům některých právních řádů, shledáme, že o valné hromadě se tam mluví jako o orgánu, jímž uplatňují akcionáři svá členská práva. Tak čl. 224, odst. 1 obch. zák. praví: »Práva, která příslušejí akcionářům v záležitostech společenských, zejména vzhledem k provádění jednání, prohlížení a zkoumání bilance a určování, jak rozděliti zisk, vykonávají se všemi akcionáři na valné hromadě.« — § 176 uh. obch. zák. (zák. čl. XXXVII z r. 1875) stanoví: »Všetky práva, ktoré prislúchajú účastinárom v záležitostiach spoločnosti, vykonávajú účastinári spoločne na valnom shromáždění.« — § 250 HGB. podobně: »Die Rechte, welche den Aktionären in den Angelegenheiten der Gesellschaft, insbesondere in Bezug auf die Führung der Geschäfte, zustehen, werden durch Beschlußfassung in der Generalversammlung ausgeübt.« — Francouzský Code de Commerce, ani zákony pozdější, takového ustanovení nemají. Rovněž ho postrádá anglický Companies Act 1929.
Třeba že není sporu o tom, že valná hromada jest orgánem vůle společnosti, či jak se též uvádí, orgánem nejvyšší vůle nebo bezprostřední společné vůle akcionářů, pokusil bych se, právě vzhledem k platnému právu, pojem vůle z definice valné hromady vyloučiti. Není-li totiž uvedeno v definici valné hromady, která operuje vůlí, že je to bezprostředně projevená vůle akcionářů, musíme doznati, že valná hromada není jediným orgánem vůle, protože je jím právě tak představenstvo, které projevuje svou vůli v širokém rámci vůle projevené valnou hromadou, a protože jest jím konec konců i dozorčí rada, projevující svou vůli v mezích platných předpisů a stanov. Orgánem vůle akciové společnosti jest totiž každý orgán společnosti, jakmile jedná, protože pojem vůle jest sám o sobě neobyčejně abstraktní, jak správně si uvědomuje Staub-Pisko 1. c. Ani vymezení pomocí nejvyšší, svrchované vůle nelze uznati za docela přesné, protože v konkrétních případech vždycky rozhoduje představenstvo, takže jeho vůle jest pak rozhodná. Mám za to, že bude přesnější použiti při určení pojmu valné hromady práv akcionářů, jež jim umožňují uplatňovati vliv na záležitosti společenské, protože svoji vůli na valné hromadě projevují akcionáři právě na základě těchto práv· zaručených právním řádem. Lze tedy říci, že valná hromada jest orgánem akciové společnosti, jímž akcionáři podle platných norem2 vykonávají svá členská práva. Z pojmu valné hromady plyne, že jest orgánem společnosti, t. j., že jí nelze ztotožňovati s akciovou společností samou, že není orgánem jednotlivých akcionářů, nýbrž orgánem společnosti, a dále, že ji nelze stavěti na roveň schůzi třeba všech akcionářů, jež nebyla pravoplatně svolána, a konečně že za usnesení valné hromady nelze považovati písemné usnesení všech akcionářů.
2. Svolání valné hromady, a) Svolávacím subjektem jest zpravidla v prvé řadě představenstvo. Záleží tu na platných předpisech i na obsahu stanov. Podle čl. 240 obch. zák. jest představenstvu uloženo svolati valnou hromadu, ukáže-li se z bilance, že akciový kapitál se zmenšil o polovici. Jinak podle výslovného znění čl. 236 obch. zák. (resp. § 40 odst. 6 akc. reg.) svolává valnou hromadu zpravidla představenstvo, při čemž není vyloučeno, aby vedle toho byly podle stanov k tomu oprávněny také jiné osoby a orgány. Tak to může býti na př. dozorčí rada, resp. předseda dozorčí rady, při čemž třeba poznamenati, že toto právo přísluší podle čl. 255, odst. 3 obch. zák. dozorčí radě ex lege, je-li svolání valné hromady v zájmu společnosti. Stanovy mohou dále zmocniti i jiné orgány, aby svolávaly vedle představenstva valnou hromadu: prokuristy, vedoucí úředníky společnosti a pod. Staub-Pisko (I, str. 794) připouští, že toto právo může býti přiznáno i akcionářům a vládnímu komisaři.
Třeba podotknouti, že akcionáři mají za určitých podmínek ex lege právo žádati svolání valné hromady. Tak čl. 237, odst. 2 obch. zák. (s ním shodně § 40, odst. 4 akc. reg.) nařizuje, že valná hromada musí býti svolána, žádá-li o to jeden akcionář nebo takový počet akcionářů, jichž akcie představují dohromady 1/10 akciového kapitálu,3 podáním jimi podepsaným s udáním účelu a důvodu svolání.
Valnou hromadu mohou svolati i likvidátoři.
Uherský obchodní zákon nemá zvláštního ustanovení o svolávání valných hromad, vyžaduje však v § 157/č. 8, aby podmínky svolání byly určeny ve stanovách.4 Představenstvu jest uložena povinnost svolati valnou hromadu §em 187, vyjde-li najevo, že společnost ztratila polovinu akciového kapitálu. Rovněž dozorčí výbor musí podle § 195 svolati valnou hromadu, zjistí-li při výkonu svého úřadu, že byla učiněna opatření, jež odporují zákonu nebo stanovám, nebo došlo-li k opomenutí a zneužití, jež poškozují zájmy společnosti. Akcionáři jsou rovněž podle uh. obch. zák. (§ 178) oprávněni žádati svolání valné hromady. Podmínky jsou tytéž jako podle čl. 237 obch. zák. Nevyhoví-li jejich žádosti orgán k tomu povolaný do 8 dnů, svolá k žádosti akcionářů valnou hromadu soud.
Německý obchodní zákoník obsahuje celkem shodná ustanovení. Podle § 253 HGB. svolává valnou hromadu rovněž představenstvo, pokud k tomu nejsou povolány zákonem nebo stanovami jiné osoby. Představenstvu jest předepsána povinnost svolati valnou hromadu §em 240 HGB. za podmínek stejných jako v čl. 240 obch. zák. Obligatórni povinnost dozorčí rady k svolání valné hromady jest podle § 246, odst. 2 HGB. omezena všeobecně jen na případ, je-li toho v zájmu společnosti třeba. Akcionáři mají právo žádati svolání podle § 254 HGB. za podmínek shodných s čl. 237 obch. zák., pouze kvóta kapitálová je tu určena 1/20. Nevyhoví-li představenstvo nebo dozorčí rada této žádosti, může soud zmocniti žadatele ke svolání valné hromady a učiniti opatření o předsednictvu. Soud sám svolává ustavující valnou hromadu podle § 196, odst. 1 HGB., jestliže zakladatelé nepřevzali všechny akcie.
Anglický Companies Act 1929 rovněž pověřuje svoláním valných hromad představenstvo (directors). Představenstvo jest podle s. 112, odst. 2 a 3 C. A. 1929 pro vědomě nevčasné svolání řádné valné hromady trestáno pokutou do 50 £. V tom případě pak může soud k žádosti kteréhokoliv akcionáře svolati řádnou valnou hromadu nebo naříditi její svolání. Kromě toho jest v bodě 39 (First Schedule, Table A) normovaných stanov ještě jiné opatření zmocňující dva akcionáře k svolání řádné valné hromady.5
Mimořádné valné hromady svolává podle bodu 41 normovaných stanov rovněž v prvé řadě představenstvo, kdykoli to uzná za vhodné. S. 114 C. A. 1929 pak dává kromě toho možnost akcionářům representujícím 1/10 splaceného kapitálu nebo 1/10 všech hlasů, aby žádali za svolání valné hromady s udáním předmětu valné hromady. Nesvolají-li directors do 21 dnů valnou hromadu, mohou žadatelé, nebo ti z nich, kteří zastupují polovinu jich hlasů, svolati si sami valnou hromadu. Nemůže-li býti valná hromada k žádosti akcionářů svolána pro nedostatečný počet ředitelů v obvodu Spojeného Království, může valnou hromadu svolati kterýkoli ředitel nebo dva akcionáři (bod 41 norm. stanov). Podle s. 115 c) C. A. 1929 mohou pak vůbec bez jakékoliv žádosti svolati valnou hromadu dva akcionáři (nebo více jich), representují-li aspoň 1/10 kapitálu. Toto ustanovení platí subsidiárně, není-li jiného předpisu ve stanovách.
Code de Commerce rovněž přiznává právo k svolání valné hromady představenstvu (les administrateurs). Je to patrno z art. 37 6zákona ze 24. července 1867, který představenstvu ukládá obligatórni svolání valné hromady při ztrátě % akciového kapitálu. Naproti tomu revisori účtů (les commissaires) podle art. 33 7 odst. 2 cit. zák. mohou svolati valnou hromadu v případě nutnosti. Stanovami kromě toho bývá přikázáno v určitých případech akcionářům právo žádati svolání valné hromady. Právo toto bývá vázáno na zastupování určité části kapitálu (1/4 i méně).
b) Doba svolání. Podle toho, kdy jest valná hromada svolána (částečně ovšem i podle příslušnosti), třeba rozeznávati valnou hromadu ustavující, řádnou a mimořádnou.
Ustavující valná hromada týká se zřízení společnosti. Řádná valná hromada se svolává jednou v roce v určité lhůtě po skončení obchodního roku, což souvisí se schválením účetní uzávěrky. Podle čl. 239 obch. zák. (viz též § 40, odst. 2 a § 50, odst. 1 akc. reg.) musí se konati nejpozději během prvních šesti měsíců každého obchodního roku. Výjimečně (§ 35/2 uvoz. zák. k obch. zák. a § 50, odst. 1 akc. reg.) možno ve stanovách tuto lhůtu stanovití na 12 měsíců po projití obchodního roku. — § 177 uh. obch. zák. lhůtu neuvádí, praví pouze, že valná hromada má býti svolána alespoň jednou v roce. Podle § 260, odst. 2 HGB. má představenstvo svolati valnou hromadu v prvých třech měsících obchodního roku. Ve stanovách jest možno tuto lhůtu stanovití jinak, ne však přes 6 měsíců po skončení obchodního roku. — Companies Act 1929 v s. 112 nařizuje, že výroční valná hromada má se konati alespoň jednou v kalendářním roce a nikoliv později než 15 měsíců po poslední valné hromadě, či nejpozději tři měsíce po uplynutí výročí inkorporace společnosti (bod 39, odst. 1 norm, stanov). — Předpisy francouzského práva odpovídají celkem našim předpisům. Art. 27 zákona ze dne 24. července 1867 praví: »II est tenu, chaque année au moins, une assemblée générale à l’époque fixée par les statuts.« Tato lhůta bývá určena stanovami na prvých 6 měsíců obchodního roku.
Mimořádná valná hromada jest svolávána, kdykoli je to v zájmu společnosti třeba. Někdy však jest svolání obligatorní (viz shora).
c) Místo valné hromady bývá určeno různě, někdy zákonem, většinou však až ve stanovách přímo nebo nepřímo, totiž tak, že volba místa jest svěřena svolávacímu subjektu nebo předchozí valné hromadě.
Podle § 40, odst. 10 akc. reg. může býti valná hromada svolána toliko v sídle společnosti, není-li ve stanovách výslovně uvedeno také místo jiné. — § 157 č. 8 uh. obch. zák. nařizuje, aby místo valné hromady bylo určeno ve stanovách. Týž obecný příkaz jest v § 182 č. 1 HGB. — Companies Act 1929 nemá zvláštního ustanoveni o místě, pouze bod 39 norm. stanov určuje, že místo valné hromady má stanovití předchozí valná hromada a, nestalo-li se tak, ředitelé, kteří ji svolávají. Svolává-li valnou hromadu někdo jiný (viz shora), určuje místo tento svolavatel. —. Francouzské právo přenechává vůbec určení místa stanovám, kde bývá uvedeno, že místem valné hromady může býti buď sídlo společnosti, nebo místo, jež určí představenstvo nebo revisori, pokud ji svolávají.
d) Forma svolání. Pro způsob svolání jsou zpravidla bližší předpisy ve stanovách právě jako o místě, žádá se veřejné vyhlášení v denních listech (někdy v úředních listech); někdy se svolává valná hromada dopisy nebo obojím způsobem. Tak podle § 257 HGB. smí žádati každý akcionář, který složil akcie u společnosti, aby mu svolání valné hromady a předmět jednání byl sdělen doporučeným dopisem, jakmile bylo svolání publikováno. Také s. 115 b) C. A. 1929 přikazuje, aby oznámení o valné hromadě bylo doručeno každému akcionáři, není-li ve stanovách určeno jinak. Pokud se týče obsahu svolávací vyhlášky, vyžaduje se, aby účel valné hromady s jednotlivými body jednání byl přesně ohlášen. Čl. 238, odst. 2 obch. zák. předpisuje, aby účel valné hromady byl oznámen při svolání. O předmětech, jichž projednávání nebylo ohlášeno, není možno se usnášeti. Jedinou výjimku tvoří návrh na svolání mimořádné valné hromady. § 40, odst. 8 akc. reg. pak zejména vyžaduje, aby změny stanov byly ve vyhlášce uvedeny podstatným obsahem s vyznačením, je-li třeba odděleného hlasování podle druhů akcií. Stejně žádá § 177 uh. obch. zák.: »Predmety valného shromaždenia musia byť v každom pozvaní označené. Platné rozhodnutie môže byť učinené len o predmetoch takto vyznačených. Výnimkou je návrh na svolarne nového valného shromaždenia.« Podobné ustanovení má i § 256 HGВ., který určuje, aby předměty jednáni byly vyhlášeny aspoň týden před valnou hromadou, pokud je k jich usnesení třeba více než nadpoloviční většiny, aspoň dva týdny před valnou hromadou. Companies Act nařizuje o t. zv. special resolutions, že musí býti ohlášena 21 dní před valnou hromadou (s. 117, 2), jinak stačí ohlášení 7 dnů předem. Francouzské předpisy neznají povinného vyhlašování účelu a předmětu jednání valné hromady. Stanovy však někdy předpisují, aby obsah jednání byl vyhlášen.
Doba vyhlášky před valnou hromadou bývá určena různě. Akciový regulativ (§ 40, posl. odst.) určuje lhůtu 14denní, uh. obch. zákon vůbec nemá lhůty (ve stanovách slovenských akciových společností se vyskytují lhůty různé: 14, 15 dní), § 255 HGB. žádá vyhlášení nejméně 2 týdny před valnou hromadou, Companies Act podle s. 115 7 dní, jde-li o »special resolution« 21 dní. Francouzské akciové společnosti mívají ve stanovách lhůty různé: 16 (20) dní pro řádnou valnou hromadu, 6 (8) dní pro mimořádnou; zákonem však lhůta není předepsána.
3. Příslušnost jest různá podle druhu valné hromady. Ustavující valná hromada má za účel jedině ustavení společnosti. Její povaha jest buď konstitutivní nebo deklaratorní. Kdežto konstitutivní charakter jest známkou akciového práva vybudovaného na systému koncesním, deklaratorní jest zpravidla vlastní systému normativnímu, ovšem deklaratornost tato jeví různé odstíny a může hraničiti s konstitutivností.
Podle § 13 akc. regulativu třeba před zápisem společnosti do obchodního rejstříku svolati ustavující valnou hromadu, jež se přímo usnáší o zřízení společnosti. Jest tedy ryze konstitutivní. Podobně i § 154 uh. obch. zák. předpisuje, že zakladatelé jsou povinni do dvou měsíců od skončení upisovací lhůty svolati ustavující valnou hromadu, jež má rozhodnouti o utvoření společnosti. HGB. zná ustavující valnou hromadu jen v případě, že zakladateli nebyly převzaty všechny akcie (§§ 190/2 a 196). Ustavující valnou hromadu pak svolává soud, který ji také řídí. C. A. 1929 (s. 113) nařizuje, aby společnost během druhého a třetího měsíce ode dne, kdy nabyla oprávnění k provozování obchodů, konala valnou hromadu, jež jest označena jako ustavující (»the statutory meeting«). Této valné hromadě musí ředitelé předložití zakladatelskou zprávu (the statutory report), o níž má právo každý společník diskutovati, stejně i o všech předmětech vztahujících se k založení společnosti. Tato valná hromada má charakter jen deklaratorní.
Francouzské právo akciové vyžaduje podle art. 4, 24, 25 a 30 zákona ze dne 24. července 1867, aby byly konány dvě ustavující valné hromady, z nichž prvá deklaruje upsání a splacení aspoň 1/4 kapitálu a jmenuje zvláštního verifikátora za účelem ocenění přínosů, druhá pak schválí zprávu verifikátorovu a zvolí první funkcionáře.
Příslušnost řádné i mimořádné valné hromady se od sebe neliší až na to, že řádné valné hromadě jest vyhraženo schválení uzávěrky, rozdělení čistého zisku, vyslovení absolutoria dosavadním funkcionářům a zpravidla volba nových, pokud mají býti voleni. Předměty, jež jsou přikázány do kompetence valné hromady, bývají taxativně vypočteny, jindy jest na příslušnost valné hromady usuzovati z různých sporadických ustanovení.
Akciový regulativ v § 39 vypočítává 7 bodů příslušnosti valné hromady, rovněž tak § 179 uh. obch zákona. — HGB. v § 260 praví naopak stručně, že valné hromadě přísluší schválení výroční bilance a rozdělení čistého zisku, jakož i zproštění představenstva a dozorčí rady, avšak v § 274 kromě toho přikazuje výslovně valné hromadě rozhodování o změně stanov, jež může býti přeneseno v některých případech na dozorčí radu. — Companies Act 1929 uvádí v s. 10 zcela krátce, že společnost může měniti obsah stanov (articles) jen t. zv. zvláštním usnesením (»special resolution«) a'příležitostně (na př. v s. 55), že k snížení kapitálu jest třeba zvláštního usnesení označeného »a resolution for reducing share capital«. Bod 44 norm. stanov však určuje výslovně příslušnost řádné valné hromady, jež přikazuje celkem tytéž předměty jednání jako jiné zákony. Francouzské právo akciové nevypočítává výslovně přílušnost valných hromad. I zde jest patrna jen z různých předpisů, na př. z art. 32, 37 zák. ze 24. července 1867, art. 31 ve znění zák. z 1. května 1930 a zákona z 16. listopadu 1903, pozměňujícího art. 34 Code de Commerce.
Někdy bývá nařízeno, že příslušnost valné hromady má býti vymezena ve stanovách (na př. § 34 akc. reg., § 157 uh. obch. zák.). Jako zvláštnost uvádím, že stanovy francouzských společností, ač to není předepsáno, mají příslušnost valné hromady určenou velmi podrobně a dokonce odděleně uvádějí příslušnost řádné valné hromady a mimořádné,
4. Podmínky usnesení. K platnosti usnesení valné hromady se vyžaduje splnění určitých předpokladů formálních, týkajících se zejména řádného svolání valné hromady, tedy podmínek obecných, a pak splnění některých podmínek zvláštních, vztahujících se výlučně na vlastní usnesení. O podmínkách obecných byla již stručná zmínka shora.
K podmínkám zvláštním počítám náležitosti konkrétního usnesení na valné hromadě. K těm patří v prvé řadě účast akcionářů a dále počet hlasů, jimiž bylo usnesení schváleno. K platnosti usnesení vyžaduje se podle akciového regulativu účast akcionářů zastupujících určitou část kapitálu, jež jest limitována nejnižší mezí jedné desetiny kapitálu (§ 45 akc. reg.), v určitých případech jedné třetiny kapitálu (§ 48 akc. reg.). Ve stanovách může býti ovšem tato kvóta stanovena různě, nikoliv však pod zákonné minimum. K usnesení je třeba zpravidla nadpoloviční většiny přítomných (§ 46 akc. reg.), v případech zvláště určených však se žádá aspoň tříčtvrtinová většina odevzdaných hlasů (§ 48 akc. reg.), při čemž podle § 47, odst. 2 je předepsáno, aby tato většina současně representovala čtvrtinu celého kapitálu. § 30 posl. odst. akc. reg. vyžaduje k platnosti usnesení o dodatečném závazku k opětujícím se dávkám souhlasu (a tedy jistě i účasti) všech akcionářů. — Uh. obch. zákon nemá bližších ustanovení tohoto druhu, nařizuje však (§ 157 č. 8 a 9), aby příslušné předpisy tohoto druhu obsahovaly stanovy. — HGB. vyžaduje k usnesení zásadně nadpoloviční většiny odevzdaných hlasů (§ 251), pokud není předepsána jiná majorita jako na př. v §§ 205, 207 odst. 3., 266 odst. 2., 275, 278 odst. 2., 288, 292 č. 2, 303, 304 odst. 2. a 310. Companies Act 1929 stanoví zvláštní kvalifikovanou tříčtvrtinovou většinu pouze pro t. zv. »extraordinary resolution« a pro »special resolution«. — Francouzský zákon z 24. července 1867 v art. 29 předpisuje k platnosti valné hromady účast % kapitálu, pro zvláštní případy pak jest zákonem z 22. listopadu 1913 stanovena kvalifikovaná většina nejméně 1/2 kapitálu, resp. podle zákona z 1. května 1930 3/4 kapitálu. Usnesení podle art. 28 zákona z r. 1867 dějí se zpravidla nadpoloviční většinou, některá podle zákona z 1. května 1930 též dvoutřetinovou většinou. Netřeba podotýkati ovšem, že v těchto zákonných mezích mohou stanovy obsahovati ještě zcela zvláštní podmínky nejen co do účasti kapitálu i majority hlasů, ale mohou je současně vázati určitým počtem akcionářů, aby byl zeslaben vliv velkoakcionářů a pod.
Účast akcionářů na valné hromadě může býti buď osobní, buď v zastoupení.
Porušení obecných i zvláštních «podmínek má obyčejně za následek neplatnost usnesení, jež může býti akcionáři naříkáno. Výslovné předpisy má o tom na př. § 174 uh. obch. zák. a § 271—273 HGB.
b) Představenstvo.
1. Pojem a příslušnost. Bylo řečeno, že valná hromada tvoří rámcová usnesení a vytyčuje povšechně směr činnosti akciové společnosti. Orgánem, který tato usnesení provádí, řeší detailně, jest představenstvo. Představenstvo jest také orgánem, který zastupuje akciovou společnost jako právnickou osobu.
O představenstvu praví Randa (H. II. str. 165): »Gegenüber den unter 1. und 2. erwähnten gesellschaftlichen Organen (míní valnou hromadu a dozorčí radu) erscheint der Vorstand der Aktiengesellschaft als das vollziehende oder verwaltende Organ (nach dem gegenwärtigen Stande der Gesetzgebung und kraft der Macht der Verhältnisse de facto als das mächtigste Organ der Gesellschaft ...) « Lehmann (II. str. 231) vyjadřuje se o představenstvu: »Der Vorstand ist das Organ der Körperschaft, die Behörde, der Gesetz und Statut die wichtigsten Obliegenheiten anvertrauen, und deren Entschliessungen und Rechtsakte, Entschliessungen und Rechtsakte der Körperschaft sind, vorausgesetzt, daß sie verfassungsmäßig ergehen. Der Vorstand erscheint als ein Willensorgan der Körperschaft gleich der Generalversammlung.« Staub-Pisko (I., str. 766) ukazuje na zastupovací a správní funkci představenstva, při čemž vypočítává jednotlivé jeho povinnosti. Hermann-Otavský (I. str. 247) stručně vytyčuje charakter představenstva: »Představenstvo jest orgánem společnosti výkonným, správním a zastupovacím; těžiskem jeho činnosti jest zastupování na venek (čl. 227, odst. 1. obch. zák.). Ehrenberg (III. str. 211) mluvě o představenstvu, praví: »Er ist berufen, die gesamten äußeren wie inneren Angelegenheiten zu leiten; er ist der ständige Geschäftsführer, der die Interessen der Gesellschaft wahrzunehmen hat, und der ständige Repräsentant der Gesellschaft.« — Správně pak soudí Wenig (II, str. 104), že prakticky má největší význam představenstvo, s hlediska právního jest však nejvyšším orgánem valná hromada.
K těmto názorům třeba podotknouti tolik: Představenstvo není jediným orgánem zastupovacím. Společnost může zastupovati i valná hromada, na př. v případě čl. 226 obch. zák., jde-li o vedení rozepře proti členům představenstva nebo dozorčí rady, dále při uzavírání služební smlouvy se členy představenstva, jsme-li toho názoru, že jde o poměr služební (viz na př. Staub-Pisko, I. str. 729, pozn. 2), resp. při uložení mandátu, považujeme-li tento vztah za poměr zmocňovací. Stejně může zastupovati společnost i dozorčí rada, svolává-li na př. valnou hromadu podle čl. 225 obch. zák. nebo vede-li spory podle čl. 226, resp. čl. 194 a 195 obch. zák. Není tedy zastupovací pravomoc představenstva výlučná.
Stejně tak funkci správní nelze přiznati představenstvu výlučně. Vždyť i valná hromada vykonává správu, třeba většinou rámcově, ačkoli schvalování účetní uzávěrky, volba představenstva a dozorčího orgánu, usnášení o změně stanov atd. jsou zcela konkrétní správní akty. Správně tedy praví Staub-Pisko (I, str. 757): »Die geschäftsführende Organe der Gesellschaft sind Generalversammlung, Aufsichtsrat und Vorstand; Vertretungsorgan ist hauptsächlich der Vorstand, ausnahmsweise auch der Aufsichtsrat und ganz ausnahmsweise auch die Generalversammlung.«
Chceme-li hledati jiné rozlišení, musíme si býti vědomi toho, že funkce jednotlivých orgánů do sebe zasahují a že bude těžko nalézti přesně vyhovující kriterion.
Především třeba si ujasniti, že funkce představenstva jest výkonná, to znamená i správní i zastupovací. Funkce valné hromady, pokud jest označována za výkonnou nebo správní, končí usnesením, jest tedy omezena na usnášení. Představenstvo však jest exekutivním orgánem ve vlastním slova smyslu, ježto usnesení valné hromady konkrétně provádí, pokračujíc vlastně takto v činnosti valné hromady tam, kde přestala. Z toho plyne, že představenstvu se někdy přiznává výsostnější postavení než valné hromadě, protože právě představenstvo rozhoduje o tom, jak se má usnesení valné hromady provésti. Juristický však jest jistě valná hromada nadřazena představenstvu. ROČNÍK LXXII. PRÁVNÍK 1933. SEŠIT XIX.
Jest tedy možno označiti představenstvo jako orgán akciové společnosti s funkcí výkonnou v mezích usnesení valné hromady akcionářů a platných norem, jemuž je zároveň převaž' ně svěřeno zastupování společnosti. Tím odlišujeme představenstvo od valné hromady, podřizujíce je formálně jejím usnesením, a od dozorčí rady, která jest orgánem společnosti s činností převážně kontrolní, jež podle úvodního rozlišení spadá již pod správu nepřímou.
Podle platného práva jest význačným úkolem představenstva zastupování společnosti před soudem i mimo soud. Do této funkce spadá pravoplatné podepisování za společnost, vydávání vyhlášek a projevů a uzavírání právních jednání jménem společnosti, přijímání předvolání a dopisů svědčících společnosti a pod. Funkce správní spočívá ve svolávání valných hromad, vedení obchodních knih, sestavování výroční uzávěrky a předkládání k schválení valné hromadě. Funkcí výkonnou v užším smyslu rozumíme vedení konkrétních obchodů společnosti. Veškerá tato činnost však jest činností výkonnou v širším smyslu. (Viz čl. 227—235, 239—240 obch. zák., §§ 182—193, 198—200 uh. obch. zák., §§ 231—242, 257 HGB., ss. 139—151 C. A. 1929, art. 32 C. C., art. 22, 25, 26, 34, 37, 40, 42, 44, 45 zák. z r. 1867.)
Představenstvo jest orgánem obligatorním (čl. 227 obch. zák. a § 34 akc. reg., §§ 182 a 186 uh. obch. zák., § 231 HGB., s. 139 C. A. 1929, art. 22 franc. zák. z r. 1867).8 2. Organisace představenstva. — a) Počet. Představenstvo jest zpravidla organisováno jako kolektivní orgán volený valnou hromadou. Jest však možno, aby představenstvo tvořila pouze jediná osoba. Tuto možnost připouští čl. 227, odst. 2 obch. zák., § 182 uh. obch. zák., § 231 HGB. a art. 22 zák. z r. 1867. Naproti tomu Companies Act 1929 v s. 139 žádá nejméně 2 ředitele (viz pozn. 8).
Kolektivně bývá představenstvo organisováno jako t. zv. správní rada, Verwaltungsrat, Board of directors, conseil d’administration. Usnáší se ve schůzích, o jichž svolání, vedení a usnášení mají potřebné předpisy stanovy. Podle § 34, odst. 9 akc. reg. může představenstvo, zejména má-li více členů, zvoliti ze sebe k bezprostřední správě obchodů t. zv. výkonný výbor, jehož kompetenci zároveň určí. Akciový regulativ v § 36 připouští pak zřízení dalšího orgánu správního, t. zv. ředitelské rady. Úkolem ředitelské rady jest rozhodování o některých důležitých otázkách, jež by jinak spadaly do kompetence správní rady, resp. usnesení správní rady mohou býti vázána v některých věcech souhlasem této ředitelské rady. Ředitelská rada jest tedy orgánem, kterému může býti stanovami přiznáno postavení výsostnější než představenstvu, zatím co výkonný výbor jest pouhým výborem představenstva.
b) Způsobilost členů představenstva. Členem představenstva může býti podle čl. 227 obch. zák. i neakcionář, v prvé řadě tedy úředník společnosti. § 34, odst. 2 akc. reg. vyžaduje od členů představenstva svéprávnost, odst. 3 téhož paragrafu pak určuje, aby bylo přihlíženo při sestavování představenstva co možná k osobám, které se v povolání zabývají bezprostředním vedením podniku. Jiných předpisů není. Stačí tedy při kolektivní povaze představenstva i omezená právní způsobivost. — Nejnověji u nás došlo k určité úpravě této otázky v bankovním zákoně (č. 54/1932 Sb. z. a n.). Podle § 8 a) b. z. nesmí býti členem představenstva akciové banky: a) kdo jest nezpůsobilý k takovému úřadu následkem trestního odsouzení (§ 35 e) b. z.) ; b) kdo není svéprávný; c) osoba, jejíž členství v představenstvu by způsobilo, že trvající obchodní spojem s bankou by se stalo podle § 7 b. z. zakázaným nebo podle § 8 b. z. nepřípustným; d) bez svolení ministerstva financí státní úředník před uplynutím pěti let po přeložení na trvalý odpočinek nebo vystoupení ze státní služby; e) bývalý člen vlády do roka po propuštění; f) člen Národního shromáždění. Členem představenstva nesmí býti též, kdo zastává již 15 nebo více úřadů člena správního nebo dozorčího orgánu jiných podniků s hlavním sídlem v tuzemsku. Toto posléze uvedené ustanovení týká se i některých akciových společností nebankovních (viz čl. XLVIII, odst. 2 b. z.). — O kvalifikaci členů představenstva viz dále Staub-Pisko I, str. 768, Lehmann II, str. 234 a n. a Ehrenberg III, str. 213 a n.
Bližších údajů o podmínkách členství v představenstvu není ani v uh. obch. zákoně ani v HGB. Podle francouzského práva vyžaduje se podle art. 26 zák. z r. 1867, aby členové představenstva byli vlastníky určitého počtu akcií určeného ve stanovách, jež mají býti jakousi garancií. Companies Act 1929 rovněž uvádí v s. 140 a n. některé podmínky, z nichž hlavní jest rovněž vlastnictví určitého počtu akcií, jimž se pak říká »qualification shares«. Výslovně vypočítává tyto podmínky bod 72 norm, stanov.
3. Právní postavení členů představenstva. V literatuře jest sporný poměr členů představenstva k společnosti. Někteří (na př. Staub-Pisko I, str. 771, Ehrenberg III, 716) považují tento poměr za smlouvu služební, zatím co druzí (na př. Randa III, str. 105) prohlašují, že tu jde o mandát, leč by byla ujednána mzda. Rovněž Hermann-Otavský (I, str. 247) se kloní k tomuto názoru. Lehmann (II, str. 231 a 232) rozeznává jednak poměr mezi představenstvem a společností jako orgánem, jednak mezi jednotlivými členy a společností. Prvý vztah nepovažuje za civilněprávní, druhému pak přiznává smluvní charakter. Z positivních právních předpisů nelze pro tuto věc načerpati poučení, ježto jsou neobyčejně kusé. Tak čl. 227 obch. zák. uvádí pouze, že členové představenstva mohou býti placeni nebo ne a jsou kdykoli odvolatelní. Stejně § 182 uh. obch. zák. (»s platom alebo bez neho«); odvolatelnost jest v § 183 odst. 2 i art. 22 zák. z r. 1867.
Členům představenstva bývá již ex lege zapovězeno (t. zv. konkureční zákaz) bez souhlasu společnosti provozování podniku téhož druhu jako podnik společenský, účast na cizím podniku téhož druhu nebo členství ve správních orgánech takové společnosti. (§ 35 akc. reg., § 236 HGB.) Francouzské a anglické právo zakazuje výslovně členům představenstva účast ať přímou nebo nepřímou na smlouvách uzavíraných se společností bez souhlasu valné hromady (art. 40, odst. 1 zák. z r. 1867), resp. bez vysvětlení povahy této účasti na schůzi představenstva (s. 149 C. A. 1929).
4. Ručení představenstva. Členové představenstva ručí společnosti z výkonu své funkce. Podle čl. 231 obch. zák. jest představenstvo zavázáno při zastupování společnosti zachovávati meze určené stanovami a usnesením valné hromady. Ručení jest podle čl. 241, odst. 2 obch. zák. osobní a solidární, jedná-li představenstvo proti příkazu nebo předpisům obch. zákoníka a stanov.
Třetím osobám členové představenstva neručí osobně z právních jednání, která předsevzali jménem společnosti (čl. 241, odst. 1). Uh. obch. zákon má podobná ustanovení. Podle § 189 jest správa povinna vůči společnosti zachovávati meze určené stanovami nebo valnou hromadou pro zastupování společnosti. Ručení jest rovněž solidární za veškeru škodu vzniklou z protiprávního jednání. Správa ručí dokonce i tenkrát, opírá-li se takové jednání odporující zákonu nebo stanovám o usnesení valné hromady, § 188, odst. 2 jest shodný s čl. 241, odst. 1 obch. zák. — HGB. shoduje se v § 235, odst. 1 s čl. 231 obch. zák. Podle § 241 jest však výslovně určeno, že představenstvo má záležitostem společenským věnovati péči řádného obchodníka. Týž předpis pak zvláště vypočítává konkrétně šest případů, kdy nastává ručení představenstva. Trestní sankce uvádějí §§ 312 an. — Companies Act 1929 klade na ručení ředitelů neobyčejnou váhu. Je to patrno z různých předpisů, kde na každé porušení zákona jest stanoven přísný trest. Tak na př. ředitel, který se pro konkurs stal nezpůsobilým k dalšímu vedení společnosti a zůstal na svém místě, aniž si vyžádal svolení soudu, může být potrestán vězením do 6 měsíců, případně 2 let, nebo pokutou do 500 £, nebo obojím (s. 142). Kromě toho se jeví tato snaha v neobmezeném ručení ředitelů (s. 146). Bylo-li dosud ručení ředitelů obmezené, jest možno zvláštním usnesením (special resolution) změniti je v neobmezené. Ručení jest civilní i trestní. — Code de Commerce určuje v art. 32, odst. 1 stručně: »Les administrateurs ne sont responsables que de ľexecution du mandat, qu’ ils ont reçu. Odstavec 2 týká se ručení vzhledem k osobám třetím: »Ils ne contractent à raison de leur gestion, aucune obligation personelle ni solidaire relativement aux engagements de la société«. Ručení blíže rozvádí pak art. 44 zákona z r. 1867. Art. 45 téhož zákona připouští použití trestních sankcí (art. 13, 14, 15 a 16) týkajících se komanditních společností, též pro potrestání představenstva společností akciových (na př. pokuty od 500 do 10.000 frs). — Trestní sankce uvádí v § 218 pro členy správy též uh. obch. zákon (trest vězení uložený krajským soudem do 3 měsíců, který může podle § 220 býti změněn na pokutu do 2000 Kč. Podle § 221 smí býti dále uložena pokuta do 2000 Kč členům správy, opomenou-li proti § 198 uveřejniti bilanci a výroční zprávu osmý den před valnou hromadou, nepředloží-li protokol o valné hromadě příslušnému soudu, nebo vystaví-li dočasné akcie na vyšší částku než byla zaplacena. — Obchodní zákoník platný v historických zemích takových ustanovení nemá. Ručení představenstva bylo však u nás neobyčejně zvýšeno bankovním zákonem, a to ručení civilní (čl. XXVI) i trestní (čl. XXXIII).9 B. Správa nepřímá.
Kontrolní orgány. — Dozorčí rada a revisoři účtů
1. Pojem a příslušnost. Činnost kontrolních orgánů společnosti jsem zařadil do správy nepřímé. Tomuto třídění lze snad vytknouti, že činnost jejich není pouze kontrolní, že na př. dozorčí radě patří též některé funkce správy přímé, jako na př. svolání valné hromady podle čl. 225 obch. zák. nebo činnost zastupovací podle čl. 226 v souvislosti s čl. 194 obch. zák., resp. jiná činnost správní jí stanovami přidělená. Přes to však hlavní činností dozorčí rady zůstává činnost kontrolní; činnost revisorů jest pak jen kontrolní.
Pojem dozorčí rady jest v literatuře určován různě. Randa (H. II, str. 151) mluví o dozorčí radě jako o stálém dozorčím a kontrolním orgánu, Staub-Pisko (I, str. 757) pak praví: »Der Aufsichtsrat ist hienach geschäftsführendes und ausnahmsweise auch Vertretungsorgan. Seine Geschäftstätigkeit besteht zunächst in derjenigen kontrolierenden Tätigkeit, die ihm im vorliegenden Artikel (to jest čl. 225 obch. zák.) zugewiesen ist. « Hermannovi-Otavskému (I, str. 241) jest dozorčí rada stálým orgánem, jehož hlavní funkcí jest dozor na vedení závodu; nejdůležitější směry této dozorčí činnosti mu naznačuje odst. 1. čl. 225 obch. zák. — Ehrenberg (Fischer) (III, str. 243) praví stručně: »Der Aufsichtsrat ist ein Organ des inneren Verbandsleben«, a dále: »Seine wichtigste Aufgabe ist, die Verwaltung in allen Teilen zu überwachen...« Podobně i Lehmann (II, str. 348): »Das Organ des Aufsichtsrates in seiner Reinheit, bemerkten wir, dient zur Kontrolle der gesamten Geschäftsführung des Vorstandes.« — Velmi obecně charakterisuje dozorčí radu Goldschmit (str. 21): »Der Aufsichtsrat ist eine gesellschaftsrechtliche Gruppe, die in der Regel organisiert auftritt und in ihrer Gesamtheit ein Organ der Gesellschaft bildet.«
Positivní právo vymezuje funkci dozorčí rady v čl. 225 obch. zák. takto: »Je-li zřízena dozorčí rada, dohlíží tato na vedení závodu společnosti ve všech odvětvích správy; může se přesvědčovat! o postupu záležitostí společenských, náhlédati každé doby do knih a spisů společenských a vyšetřovati stav společenské pokladny.
Náleží jí zkoumati roční účty, bilance a návrhy na rozdělení zisku a podávati o tom každého roku zprávu valné hromadě akcionářů.
Má svolávati valnou hromadu, když jest to žádoucím v zájmu společnosti.«
§ 37, odst. 2 akc. reg. určuje, že dozorčí rada musí míti alespoň tři členy. Stanoví pak výslovně, že jí musí býti dána působnost určená čl. 225 obch. zák., při čemž kromě toho může býti stanovami předepsáno, že k jednotlivým obchodům jest třeba jejího souhlasu. Může býti také pověřena zřízením představenstva.
Lze tedy dozorčí radu definovati jako kolektivní orgán akciové společnosti, jemuž přísluší zejména výkon stálé kontroly ve všech oborech správy.10
Podle § 37, odst. 1 akc. reg. jest obligatórni zřízení orgánu ku přezkoumání výročních účtů společnosti, buď dozorčí rady nebo revisorů účtů. Funkce revisorů jest však mnohem užší než funkce dozorčí rady. Revisori mají podle odst. 3 cit. par. přezkoumati výroční účty a rozvahu, nahlédajíce za tím účelem do knih společnosti a podati o svém zkoumání zprávu valné hromadě. Nenáleží jim tedy jako dozorčí radě právo nahlížeti do knih z důvodů všeobecné kontroly hospodaření společnosti. Revisoři mají býti nejméně dva. Obligatórni jest dozorčí rada podle čl. XXII. bankovního zákona u akciových bank.
Uh. obch. zákon v § 195 vymezuje kompetenci dozorčího výboru, který jest obligatórni, celkem shodně s čl. 225 obch. zák. až na to, že určuje blíže okolnosti, za jakých jest dozorčí výbor povinen svolati valnou hromadu, o čemž byla již zmínka shora.
Třeba dále připomenouti, že v posl. odstavci cit. paragrafu jest obsažen přímý zákaz pověření dozorčího orgánu jakoukoli jinou agendou. Souvisí to patrně s úvahou, že kontrolní orgán má býti jen kontrolním orgánem, poněvadž jinak, vykonává-li též přímou správu třeba jen v rámci jakési preventivní kontroly, nemůže býti zcela nezaujatým.
HGB. zná rovněž dozorčí radu jako obligatórni orgán. Kompetence dozorčí rady jest vymezena v § 246 HGB.11
Podle § 247 má dozorčí rada též funkci zastupovací při jednání společnosti se členy představenstva a při vedení sporů společnosti se členy představenstva.
Dozorčí rada musí se skládati nejméně ze 3 členů (§ 243 HGB.). Třeba zdůrazniti, že dozorčí rada (Ausichtsrat) německého práva jest více orgánem správy přímé než u nás, kde dozorčí rada jest hlavně orgánem kontrolním. Aufsichtsrat jest orgánem vykonávajícím spolu s představenstvem přímou správu společnosti. (Srovnej na př. Geiler, str. 16.)
Německé právo zná však kromě stálého kontrolního orgánu, dozorčí rady, ještě revisory, kteří však jsou jen kontrolními orgány příležitostnými. Tak podle § 192 HGB. třeba ustanoviti revisory k přezkoušení založení společnosti, je-li některý z členů představenstva nebo dozorčí rady současně zakladatelem. Kromě toho mohou býti podle § 266 (ve znění čl. VII. nařízení říšského presidenta ze dne 19. září 1931 č. 63 RGB.) valnou hromadou ustanoveni revisori k přezkoušení bilance (Bilanzprüfer) nebo postupu správy společnosti v jednotlivých případech. K žádosti kvalifikované minority, jež s návrhem na jmenování revisorů propadla na valné hromadě, jmenuje revisory soud.
Companies Act 1929 (ss. 132—134) nezná orgánu obdobného dozorčí radě. Kontrolu provádějí t. zv. auditors, kteří mají postavení našich revisorů. Jmenování auditors jest obligatórni.12 Může býti jmenován též jen jeden auditor. Nejmenuje-li auditors řádná valná hromada, učiní tak ministerstvo obchodu k návrhu kteréhokoli společníka.
Pravomoc jejich jest vymezena v s. 134 odst. 2. a 3. a jest celkem shodná s pravomocí revisorů podle našeho práva. Srovnej též Lehmann II., str. 343 a n. Jinak Kizlink, R. VI., str. 251.
Jest zajímavo, že zákon předpisuje, aby auditors ve své správě pro valnou hromadu výslovně uvedli, zda jim byly dány všechny informace a vysvětlení, jež žádali, a zda bilance jest sestavena tak, že poskytuje pravdivý a správný pohled na stav společnosti v souhlase s jejich informacemi a v souhlase s knihami.
Kromě revisorů má anglické akciové právo ještě jiný druh kontroly, t. zv. inspectors (s. 135 a násl.), které jmenuje k odůvodněné žádosti společníků representujících určitou kvótu kapitálovou ministerstvo obchodu, nebo si je jmenuje společnost sama zvláštním usnesením (special resolution). Jest možno jmenovati jednoho nebo více inspektorů. Inspektoři jsou vybaveni určitou pravomocí, smějí na př. přísežně vyslýchati úředníky společnosti, vyžádati si k nahlédnutí všechny knihy a doklady společnosti. Odepření vyhověti jejich žádostem trestá soud. O výsledku inspekce podávají inspektoři zprávu ministerstvu obchodu, které ji pošle v opise rejstříkovému soudu a společnosti. Byli-li jmenováni valnou hromadou, podávají zprávu jen valné hromadě.
Na rozdíl od revisorů, kteří jsou ustanoveni pro celý obchodní rok, fungují inspektoři jen od případu k případu a mají charakter spíše úřední. Bylo by snad možno počítati je proto již k orgánům správy vnější. Protože však popud k jich jmenování vychází vždycky od společnosti, lze je zařaditi ještě do správy vnitřní.
Francouzské akciové právo zná rovněž pouze revisory účtů (les commissaires), nikoliv dozorčí radu. Podle čl. 32 zákona z r. 186713 je jmenuje řádná valná hromada. Stačí též jeden revisor. Revisory mohou býti akcionáři i neakcionáři. Nejmenuje-li je valná hromada, určí revisory president obchodního soudu, v jehož obvodu se nalézá sídlo společnosti. Jejich funkce jest omezena na jeden obchodní rok. Podle čl. 33 cit. zák. smějí nahlížeti do knih a zkoumati záležitosti společenské pouze v době 3 měsíců před valnou hromadou. Přísluší jim též právo v případě nutnosti svolati valnou hromadu. — V r. 1931 byl podán návrh na novou úpravu kontroly akciových společností. Revisori, jichž postavení jest tu detailněji upraveno, nazývají se »commissaires aux comptes«, mají větší kompetenci, zejména mohou nahlížeti do knih a zkoumati obchody společnosti kdykoliv to považují za vhodné. Nejméně jeden z revisorů má býti vybrán z účetních znalců autorisovaných vládou.
2. Právní postavení členů kontrolních orgánů. Pokud se týče právního poměru členů dozorčí rady ke společnosti, jest v literatuře celkem shoda v tom, že jde buď o smlouvu služební, kde je výslovně nebo mlčky ujednána odměna, kde pak je funkce bezplatná, jde o příkaz (Lehmann II, str. 218 a 365, Ehrenberg (Fischer) III, str. 241, Goldschmit str. 72). — Staub-Pisko (I, str. 751) prohlašuje tento poměr výslovně za služební proti Randovi, který jej má za mandát. (Randa II, str. 155.)
Členové dozorčí rady i revisori jsou kdykoli odvolatelní valnou hromadou. (§ 37, odst. 9 akc. reg., § 194 uh. obch. zák., § 243 odst. 3 HGB.)
Odměna členů dozorčí rady může záležeti v placení hotových výloh, též ve zvláštní odměně, která může býti buď fixní nebo určena jinak, na př. ve formě tantiémy (viz i 38 akc. reg., § 245 HGB., s. 132 (6) C. A. 1929).
O kvalifikaci členů dozorčí rady a revisorů účtů není bližších předpisů. § 37 akc. reg. žádá jedině svéprávnost a vylučuje současně členství v představenstvu nebo funkci úředníka společnosti, jakož i účast v bezprostředním vedení obchodů společnosti; stejně § 248 HGB. — Francouzské akciové právo nemá kvalifikačních předpisů pro kontrolní orgány. Návrh zákona z r. 1931 však zavádí určité vylučovací důvody, jako příbuzenství se členy představenstva do 4. stupně, pobírání platu z jiného titulu než revisorské funkce od společnosti nebo od společnosti kapitálově příbuzné, potrestání pro přestupek tohoto zákona a pod. — S. 133 C. A. 1929 výslovně zakazuje, aby revisor byl členem představenstva nebo úředníkem společnosti a dále, aby revisorem byla korporace. V literatuře není celkem sporu, může-li býti členem dozorčí rady nebo revisorem právnická osoba. Většina soudí, že jest to vyloučeno (na př. Lehmann II, str. 359, Ehrenberg (Fischer) III, str. 239, Staub-Pisko I, str. 750. Srovnej též Kizlink, R. VI, str. 217 an.). Právnickou osobu připouští však Goldschmit (str. 52 а n.).
Kvalifikace členů dozorčí rady byla u nás upravena nejnověji bankovním zákonem. Čl. XXII. zák. č. 54/1932 určuje, že dozorčí rada nesmí míti méně než 5 a více než 7 členů. Členy smějí býti jen fysické osoby volené valnou hromadou. Volitelným není, kdo nesmí býti podle § 8 a) odst. 1 pod a) až e) členem představenstva, dále člen představenstva nebo jiného správního orgánu banky nebo jiný zaměstnanec v činné službě, člen správního nebo dozorčího orgánu podniku, který na bance nebo na němž banka závisí, konečně osoby, jichž členství v dozorčí radě by způsobilo, že trvající obchodní spojení s bankou by se stalo zakázaným podle § 7 b. z. Další překážkou jsou určité vztahy příbuzenské se členy představenstva nebo vedoucími úředníky banky.
O odpovědnosti kontrolních orgánů není v obch. zákoníku ani v akc. regulativu přesných předpisů. Podle bankovního zákona bylo civilní ručení členů dozorčí rady upraveno článkem XXII, trestní pak článkem XXXIII. — Uh. obch. zákon v § 196 ustanovuje, že členové dozorčího výboru jsou povinni solidárně nahraditi škodu, jestliže opomenuli splniti povinnosti určené v § 195; § 200 je pak činí odpovědnými spolu s členy správy za správné sestavení bilance a její předložení valné hromadě. Nesplnění těchto povinností jest stíháno podle § 219 trestem vězení do 3 měsíců. — HGB. v § 249 ukládá členům dozorčí rady při plnění povinností péči řádného obchodníka. Za škodu vzniklou porušením povinností ručí členové společně. Trestní sankce jsou v § 312 a n. HGB. (trest vězení a pokuta do 20.000 M). — Companies Act 1929 o ručení se přímo nezmiňuje. Ukládá však v s. 133 (2) pokutu do 100 £ korporaci, jež by přes zákaz se stala revisorem společnosti. — Francouzské akciové právo podle návrhu zákona z r. 1931 má rovněž trestní sankci pro porušení kvalifikačních předpisů pro členy dozorčí rady (trest vězení od 6 dnů do 3 měsíců a pokutu od 500 do 5000 frs. kumulativně nebo odděleně).

III. Vnější správa akciové společnosti.

Vnější správou akciové společnosti rozumím správu společenských záležitostí vykonávanou jinými orgány než orgány společnosti. Subjektem této správy jest v prvé řadě stát. Třeba jest pak rozlišovati správu v obecném smyslu, kterou stát vykonává v rámci státní správy prostřednictvím úřadů příslušných k vyřizování agendy akciových společností, dále správu, kterou vykonává prostřednictvím zvláštních orgánů k tomu účelu ustanovených.
Ve státech, kde je akciové právo zbudováno na systému normativním, lze mluviti o vnější správě státní jen ve smyslu obecném, ježto funkce státní správy má tu charakter pouze deklaratorní. Stát pouze přezkoumává a deklaruje, že bylo vyhověno podmínkám zákona, vede veřejné záznamy o společnostech (rejstříky) a pod. Ve státech, kde platí systém koncesní, má tato správa ráz kontrolní a dozorčí. Úřad rozhoduje zpravidla podle volné úvahy. Jeho rozhodnutí jsou většinou povahy konstitutivní. Kromě toho stát vykonává bezprostřední dozor vlastními orgány, t. zv. vládními komisaři.
Státní dozor se u nás provádí na podkladě § 22 spolk. patentu č. 253/1852 a § 56 akc. reg. za účelem ochrany veřejných zájmů. Státní správa však není povinna k výkonu dozorčího práva, i když jsou pro to zákonné předpoklady. Každý smí dáti popud k uplatnění dozorčího práva státní správy, nemá však práva požadovati, aby úřad v konkrétním případě dozorčí právo uplatnil. Ani akcionářům nepřísluší nárok na zakročení státní správy. Mají pouze možnost použíti pořadu práva. (Srovnej Staub-Pisko I, str. 602, Randa H. II, str. 175.) Zvláštní stálý orgán, dozorem tímto pověřený, t. zv. vládní komisař může býti jmenován pro akciovou společnost pouze tehdy, je-li toho třeba z důležitých veřejných ohledů. Vládní komisař má právo nahlížeti do všech knih a listin společnosti, smí požadovati zprávy o vedení obchodů a má býti informován o stavu společnosti. Úkolem jeho jest hájiti veřejné zájmy. Vládním nařízením ze dne 27. července 1920 č. 465 Sb. z. a n. v § 6 byly podrobeny přímému státnímu dozoru akciové společnosti provozující peněžní a bankovní obchody.
V této souvislosti třeba uvésti instituci důvěrníka resp. dvou- až tříčlenné dozorčí komise, jež lze zříditi podle § 21 zák. č. 237/1924 u ústavů, kterým jest poskytována podpora ze zvláštního fondu pro zmírnění ztrát z poválečných poměrů, nebo podle § 19, odst. 2 zák. č. 238/1924 u ústavů, kterým se dostává výpomoci ze všeobecného fondu peněžních ústavů. Bankovní zákon zavádí rovněž t. zv. důvěrníky s právem a povinností dohlížeti všestranně na hospodaření banky. Tyto důvěrníky (v počtu jednoho i více) podle čl. XXXVIII jmenuje ministr financí. Usnesení orgánů banky, proti němuž důvěrník podal veto, nesmí býti provedeno. Důvěrníky nemohou býti osoby vyloučené z členství v představenstvu nebo dozorčí radě banky (čl. XX. a XXII.). Požívají stejné ochrany a jsou stejně odpovědni jako úředníci státní. Jejich požitky určí a vyplácí ministerstvo financí z prostředků odváděných k tomu účelu bankou do státní pokladny.
Státní dozor vykonávaný vládními komisaři a důvěrníky jest povahy kontrolní a odpovídá pojmu nepřímé vnitřní správy. Podle bankovního zákona však stát může jmenovati orgány, které přebírají funkci orgánů společnosti vykonávajících správu vnitřní. Těmito orgány jsou podle čl. XXXVIII b. z. t. zv. správní výbor a dozorčí výbor. Tím docházíme k přímé a nepřímé správě vnější. Vyžaduje-li toho veřejný zájem na urovnání poměrů banky, může totiž vláda k návrhu ministerstva financí jmenovati správní výbor (čl. XXXIX), který nastupuje na místo představenstva s jeho právy a povinnostmi, dozorčí výbor pak na místo dozorčí rady. Zřízením těchto orgánů zaniká členství dosavadních členů představenstva a dozorčí rady bez náhrady a současně též jejich členství v jiných správních a dozorčích orgánech, které s jejich funkcí souviselo. Tantiémy a požitky na ně připadající jsou odváděny do státní pokladny.
Kromě státu může příslušeti výkon vnější správy akciové společnosti i jiným orgánům. Půjde tu hlavně o úkony revisní. Tak se může akciová společnost obligatórne ve stanovách zavázati k revisi orgánem vnějším, odlišným od kontrolního orgánu společnosti, na př. revisi podniku, který se obírá revidováním z povolání.14 Akcionářům dostává se tak záruky nestranné kontroly, pokud nemůže býti z nějakých důvodů nestrannost zajištěna orgány vlastními. Zákon č. 239/1924 v § 18 a násl., pozměněný bankovním zákonem, podrobil takovéto povinné revisi všechny společnosti akciové (komanditní na akcie) i společnosti s r. o., provozující obchody bankovní a peněžní. Revisi provádí »Jednota«, revisní a důvěrnické sdružení československých bank, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Praze, jehož členy musí býti všecky ústavy revisi podrobené. Toto společenstvo má ovšem zvláštní postavení, ježto jeho revisní oddělení jest podřízeno v této funkci ministerstvu financí a jeho zaměstnanci požívají stejné ochrany jako úředníci státní.

IV. Závěr. — Reformní snahy.

Třeba zdůrazniti, že pojmy jednotlivých orgánů akciové společnosti, jejich složení a příslušnost byly tu vymezeny podle positivních norem a se zřetelem k názorům tradovaným v literatuře. Skutečnost však je namnoze zcela jiná. V běžném životě akciových společností jsou sice zachovávány právní předpisy jednající o správě akciových společností, stejně tak i předpisy stanov, avšak jsou dodržovány často jen v míře nezbytně nutné a naopak bývá co nejšíře využito možností, jež zákon svěřuje autonomní úpravě akciové společnosti. Tak se nezřídka setkáváme s akciovou společností jež svou organisací se ve skutečnosti velmi liší od schematu právě podaného.
Vidíme na př. často, že řízení obchodů akciové společnosti jest zplna v rukou ředitelů, takže představenstvo v tom případě má pouze funkci schvalovací, nebo naopak představenstvo převyšuje svou preponderant daleko význam valné hromady a pod. Zdá se, že vývoj akciových společností předstihl právní řád a vystoupil daleko z jeho rámce. Známkou toho jsou snahy po reformě akciového práva z prvé polovice minulého desetiletí v Itálii a Švýcarsku (viz blíže Kizlink R. V a VI) a reforma akciového práva v Anglii, provedená Companies Actem 1929.15
Reformní snahy a snad i hospodářské poměry vedly též v Německu k částečné úpravě akciového práva nařízením říšského presidenta ze dne 19. září 1931, č. 63 RGB., jímž byly změněny §§ 226, 227, 260, 261—270 HGB. a nově vsunuty §§ 227, 230 a, 239 a, 240 a, 244 a, 260 a, b, 261 a—g, 318 a. Úprava týká se zejména revisorů, jimž se nadále říká »Bilanzprüfer«. Úlev v bilancování akciových společností se týká nařízení říšského presidenta z 15. prosince 1931, č. 83 RGB. — Rovněž na revisory se vztahují reformní snahy ve Francii v návrhu zákona (le projet de loi ayant pour objet de réglementer le choix et les attributions des commissaires aux comptes dans les sociétés par actions) z r. 1931.
Též v Maďarsku byl podán návrh na novelisaci akciového práva v roce 1931.16 I zde má býti upraveno postavení revisorů; členům představenstva ukládá se civilní ručení a pro porušení povinností mohou býti trestně stíháni pro t. zv. komerční přestupek. — Bilancování akciových společností a společenstev došlo úpravy vládním nařízením č. 130/1932.
U nás snahy po reformě akciového práva byly mimo jiné předmětem jednání českého i německého sjezdu právnického. Třetí sjezd německých právníků v roce 1927 usnesl se zejména na odstranění koncesního systému a zavedení systému normativního. Správy akciové společnosti týká se nepřímo třetí a čtvrtý bod resoluce, který doporučoval úplnou svobodu autonomie akciové společnosti, jež má býti omezena jen, pokud toho vyžaduje veřejné blaho.
Třetí sjezd právníků československých v Bratislavě 1930 naopak zásadně setrval na systému koncesním. O správě akciové společnosti jedná II. oddíl resoluce, který určuje směrnice pro osobní způsobilost členů představenstva (svéprávné fysické osoby, většina členů má míti bydliště v tuzemsku, vylučující překážkou jest manželství a příbuzenství se členy dozorčí rady, předepsáno vlastnictví určitého počtu povinných akcií) a navrhuje zostření ručení členů představenstva (pečlivost řádného kupce, solidarita ručení atd.). Doporučuje obligatórni dozorčí radu a pro její členy obdobné podmínky způsobilosti jako pro členy představenstva. Nemá-li dozorčí rada ve svém středu znalce, jest povinna pověřiti účetním zkoumáním odborného revisora, čímž se zároveň může zprostiti ručení za účetní zkoumání. Valné hromady týká se doporučení zákazu akcií s pluralitním hlasovacím právem.
Poměry akciových společností provozujících obchody bankovní a peněžní byly upraveny bankovním zákonem (č. 54/1932), který namnoze zasáhl hluboce do organisace akciových společností.

Předneseno v Právnické jednotě v Praze dne I. června 1933.
Mezi platné normy zařazuji i stanovy akciové společnosti, které považuji za druhotnou normu, jež odvozuje svůj vznik ze schvalovacího správního aktu. O pojmu druhotných norem viz na př. Weyr: Základy právní filosofie, Brno 1920, str. 112 an. — Viz dále v mé knize »Akciová společnost«, Právnické knihkupectví a nakladatelství, V. Linhart, Praha 1933.
Stanovami však může býti tato kvóta určena jinak, buď vyšší nebo i nižší. Při tom třeba poukázati na rozpor čl. 237, posl. věta, obch. zák. a § 40 akc. reg., jenž připouští pouze menší kvótu.
§ 157 uh. obch. zák.: V stanovách treba každým pádom určiť následovné: zpôsob svolávania valného shromáždenia, miesto a dobu jeho odbývania, obor pôsobnosti, poriadok rokovania, spôsob vynášania rozhodnutí a určenie, čo sa má stať vtedy, keď svolané valné shromaždenie nebolo schopné usnášať sa.
39. (věta 2.): In default of a general meeting being so held, a general meeting shall be held in the month next following, and may be convened by any two membres in the same manner as nearly as possible as that in which meeting are to be convened by the directors.
Art. 37, odst. 1: En cas de perte dee trois quarts du capital social, les administrateurs sont tenus de provoquer la réunion de l’assemblée générale de tous les actionnaires, à l’effet de statuer sur la question de savoir s’il y a lieu de prononcer la dissolution de la société.
Art. 33, odst. 1: Ils peuvent toujours, en cas d’urgence, convoquer rassemblée générale.
Čl. 227, odst 1 obch. zák.: Každá akciová společnost musí míti představenstvo (čl. 209, č. 7). Toto zastupuje ji před soudem i mimo soud. § 182 uh. obch. zák.: Záležitosti spoločnosti vedie správa, ktorá sa môže skladať z jednej alebo viac osôb, a volí sa z účastinárov alebo iných osôb s platom alebo bez neho. § 186, odst. 1: Voči úradom a osôbám tretím zastupuje účostinnú spoločnosť správa. § 231, odst. 1 HGB.: Die Aktiengesellschaft wird durch den Vorstand gerichtlich und außer gerichtlich vertreten. S. 139 (1), C. A. 1929: Every company registered after the commencement of this Act shall have atj least two directors. Art. 22, odst. 1, zák. z r. 1867: Les sociétés anonymes sont administrées par un ou plusieurs mandataires à temps, révocables, salariés ou gratuits, pris parmi les associés.
O trestním ručení viz můj článek »Trestní odpovědnost funkcionářů peněžních ústavů podle bankovního zákona« v Archivu peněžní prakse, r. 1933 č. 1 a článek »O deliktech podle bankovního zákona« ve Veřejné správě, roč. 3. č. 3 a násl.
Viz blíže výklad u § 25 v mé knize »Akciová společnost«.
§ 246: »Der Aufsichtsrat hat die Geschäftsführung der Gesellschaft in allen Zweigen der Verwaltung zu überwachen und sich zu dem Zwecke von dem Gange der Angelegenheiten der Gesellschaft zu unterrichten. Er kann jederzeit über diese Angelegenheiten Berichterstattung von dem Vorstande verlangen und selbst oder durch einzelne von ihm zu bestimmende Mitglieder die Bücher und Schriften der Gesellschaft einsehen sowie den Bestand der Gesellschaftskasse und die Bestände an Wertpapiere und Waren untersuchen. Er hat die Jahresrechnungen, die Bilanzen und die Vorschläge zur Gewinnverteilung zu prüfen und darüber der Generalversammlung Bericht zu erstatten. Er hat eine Generalversammlung zu berufen, wenn dies im Interesse der Gesellschaft erforderlich ist. Weitere Obliegenheiten des Aufeichtsrates werden durch den Gesellschaftsvertrag bestimmt. Die Mitglieder des Aufsichtsrates können die Ausübung ihrer Obliegenheiten nicht anderen übertragen.« — Předpisy o dozorčí radě byly poněkud změněny čl. IV. nařízení říšského presidenta ze dne 19. září 1931 č. 63 RGB.
S. 132 (1): Every company shall at each annual general meeting appoint an auditor or auditors to hold office until the next annual general meeting.
Art. 32, odst. 1: »L’assemblée générale annuelle désigne un ou plusiers commissaires, associés ou non, chargés de faire un rapport à l’assemblée générale de l’amiée suivante sur la situation de la société, sur le bilan et sur les comptes présentés par les administrateurs.«
O významu autonomní vnější revise viz na př. Kizlink, R VI., str. 249 a n.
Viz můj článek v »Právníku«, roč. LXXI., seš. 5., »O reformě akciového práva v Anglii«.
Viz můj referát ve »Všehrdu«, roč. XIII., str. 203 a 204, »Novelisace akciového práva v Maďarsku«.

Citace:

HERMANN-OTAVSKÝ, Karel. In margine usnesení volebního soudu ve věci Perglerově . Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 9, s. 290-298.