Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 41 dis.

Nálezy kárné rady jest napadati jen odvoláním; přímé dovolávání se důvodů zmatečnosti podle tr. ř. v kárném řízení odvolacím jest pochybeno.
Dbáti výroku stavovského soudu jest právě tak povinností povolání, jako plniti povinnosti uložené zákonem advokátovi v poměru ke klientům.
Jde o porušení povinností povolání, pověřoval-li advokát osobu, jež byla pro své kárné odsouzení nezpůsobilou, by provozovala advokacii, samostatným zastupováním stran a ve veřejnosti a u stran vzbuzoval dojem, že ona osoba jest společníkem jeho kanceláře neb aspoň koncipientem; stalo-li se tak v kraji, kde ona osoba a její provinění byla známá, s okázalostí, vzbuzující dojem, že její čin neodsuzuje, jde též o prohřešení se proti cti a vážnosti stavu.
(Rozh. ze dne 4. října 1927, Ds II 12/26.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů nevyhověl odvolání obviněného z nálezu kárné rady moravské advokátní komory ze dne 10. ledna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Pokud odvolatel úvodem opravného spisu prohlašuje, že podává odvolání z důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., dlužno mu připomenouti, že, ježto kárný statut připouští proti nálezům kárné rady jen opravný prostředek odvolání, přímé dovolávání se uvedeného předpisu trestního řádu v kárném řízení odvolacím jest pochybeno. Proti skutkovému základu napadeného nálezu namítá obviněný, že, jak prý ze spisů patrno, nesprávné označení zaměstnání Tomáše Č-a v telefonním seznamu pochází z doby, kdy Č. nebyl ještě právoplatně škrtnut ze seznamu kandidátů advokacie. Podle spisů nebylo nic jiného vyšetřeno, než jest uvedeno v důvodech nálezu, doba, kdy obviněný přihlásil svou telefonní stanici jako stanici advokátních kanceláří Dr. Čh-e a Dr. Č-a, nebyla zjištěna. Pro posouzení kárné povahy jednání obviněného však dostačuje, že přihláška vzbuzovala dojem, že Č. jest advokátem, ačkoliv jím nikdy nebyl, a že obviněný o opravení této nesprávnosti nepečoval s povinnou bedlivostí ani potom, když Č. podle tehdejšího stavu věci se pro své kárné odsouzeni stá ti advokátem vůbec již nemohl. Obviněný poukazuje dále na to, že prý nemohl Č-ovi zabrániti, by v průjezdu domu se svolením domácího pána, a na dveřích v prvním poschodí, jimiž se vcházelo k Č-ovi, neupevnil tabulky se svým jménem. Tato námitka jest holou výmluvou. Obviněný přiznává, že zaměstnával Č-a ve své kanceláři a že mu sám dal světnici, mající společný vchod s jeho kanceláří, do podnájmu, mohl tedy prostou pohrůžkou zrušení služebního a nájemního poměru vynutiti odstranění nebo jiné znění tabulek. Po stránce právní popírá obviněný, že jest v jeho jednání kárný přečin, ať již proti povinnostem povolání, nebo proti cti a vážnosti stavu. Odsouzení jest však zjištěnými skutečnostmi odůvodněno. Dr. Tomáš Č. byl pro své kárné odsouzení tehdy nezpůsobilým, by provozoval advokacii jako kandidát, tím méně jako advokát. Bylo povinností obviněného, by se řídil rozhodnutím svého stavovského soudu a vyvaroval se každého jednání umožňujícího, by. Dr. Č. advokacii přece provozoval neb aspoň vzbuzoval dojem, že ji provozuje. Každé pochybení v tomto směru bylo porušením povinností povolání. Odsouzení Dr. Č-a nevylučovalo ovšem, by obviněný ho nezaměstnával ve své kanceláři a aby mu nesvěřoval práce i právnické, pokud k nim byl podle svého vzdělání a dřívějšího zaměstnání způsobilým, avšak nesměl ho pověřovati samostatným zastupováním stran a nesměl ve veřejnosti a u stran vzbuzovati dojem, že Dr. Č. jest společníkem jeho kanceláře neb aspoň koncipientem. Obviněný se prohřešil proti této povinnosti, zaviniv, že Dr. Č. byl uveden v telefonním seznamu jako společník jeho kanceláře, a trpěv v domě a na dveřích kanceláře tabulky vzbuzující týž dojem. Že takový dojem byl, dokazuje protokol o schůzi O-ckých advokátů ze dne 3. července 1922, při níž to bylo vytknuto. Ještě více dosvědčují to výpovědi čtyř svědků, slyšených v trestní věci proti Stanislavu J-ovi, neboť všichni tito klienti obviněného označují za svého právního zástupce nikoliv obviněného, nýbrž Dra Č-a. Posléze svědčí proti obviněnému i případ Cyrila Š-a a to i podle vlastního vylíčení obviněného, spočívajícího na udáních Dra Č-a. Š. navštívil Dra Č-a jako soukromou osobu, avšak Dr. Č., aniž sepsal s ním informaci, nebo dal mu podepsati plnou moc pro obviněného, a aniž si vyžádal nebo vyhradil schválení obviněného, převzal právní zastupování Š-a a nadiktoval v jeho přítomnosti dopis požadující zaplacení vylákaných peněz, když tento dopis byl odeslán a jeho útraty byly později zažalovány, jest zřejmo, že nešlo o pouhé zaměstnání Dra Č-a právnickými pracemi, nýbrž že Dr. Č. sice na venek jménem a na účet obviněného, avšak přece jen samostatně provozoval advokacii. Vina odvolatelova jest prokázána. Že pozdější jmenování Dra Č-a soudcem, nebo pozdější prominutí jeho trestu nemohou na ní nic změniti, netřeba odůvodňovati. Svým jednáním porušil obviněný povinnosti povolání, poněvadž se příčilo výroku stavovského soudu, jehož dbáti jest právě tak povinností povolání, jako plniti povinnosti uložené zákonem advokátovi v poměru ke klientům. Mimo to prohřešil se obviněný také proti cti a vážnosti stavu, neboť se dopustil kárného činu v kraji, kde Dr. Č. byl znám a kde jeho pochybení a potrestání nemohlo zůstati utajeno. Okázalost, spočívající v tom, že obviněný nejenom zaměstnával Dra Č-a po jeho potrestání ve své kanceláři, nýbrž měl i telefonní stanici s ním zapsánu na společné jméno a trpěl, by na jeho kanceláři vyvěsil své tabulky, musila nutně vzbuzovati dojem, že obviněný při nejmenším neodsuzuje čin, pro který byl Dr. Č. potrestán, a vrhati nepříznivý stín i na čest a vážnost obviněného jako advokáta.

Citace:

č. 41 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 1015-1017.