Prof. Dr. Rudolf Rauscher:

O krádeži a loupeži v českém právu zemském

. Knihovna právnické fakulty university Komenského v Bratislavě. V Bratislavě r. 1929. Str. 100. Cena 34 Kč.
Autor, který před dvěma lety zpracoval zásady českého práva zemského o usmrcení člověka, zabývá se ve své nové práci dalším důležitým úsekem trestního práva. Při krádeži a loupeži v českém právu zemském býval kladen důraz na způsobenou škodu. Proto byly tyto trestné činy v 13. a 14. století stíhány u soudu poškozeným, který žaloval na náhradu škody. Jen zřídka byly stíhány veřejnými orgány a to tehdy, byl-li zločinec při činu dopaden. Krádeží rozumělo české právo zemské tajné, protiprávní odnětí cizí movité věci pro vlastní užitek, proti vůli oprávněného držitele. Loupeží bylo označováno odnětí cizí, movité věci, stal-li se čin veřejně, obyčejně na silnici a násilně. Oba trestné činy však bývaly často zaměňovány. Zpravidla jsou odpovědni všichni účastníci na krádeži a loupeži jako pachatel sám. Zemské míry přinášejí velmi podrobné předpisy o podílnictví a nařizují stíhání (honění) zločinců, strhl-li poškozený pokřik. Za zločin je odpovědný, kdo při pokřiku nehonil a kdo nestrhl pokřik, přistihl-li zločince při činu. Pán odpovídá za zločin svých poddaných, nevydá-li jich soudu nebo dal-li k činu rozkaz. Ten, u něhož se kradené věci najdou, musí je vydati. O koupi kradených věcí platí předpisy zvláštní. Někdy ručí i ten, kdo dal zločinci nebo okradenému glejt, dědic ručí za krádež zůstavitelem spáchanou. Stíhání krádeže a loupeže bralo se cestou různou, podle toho, šlo-li o zločince zjevné nebo byl-li zločinec při činu přistižen, či byl-li pachatel neznámý. V prvém případě stíhaly veřejné orgány a trestem byla smrt a infamie. V druhém případě pátral poškozený po odcizené věci sám. Na- lezl-li ji, položil na ni ruku a prohlásil, že mu náleží. Nenalezl-li jí, učinil udání zvané »nárok«. Podezřelý musil se pak očišťovati, kdežto žalobce nebyl zpravidla povinen nic dokazovati. Od 14. století užívalo se k stíhání krádeže a loupeže žaloby, při níž dostal žalobce náhradu škody. Kromě toho určil soud další trest.
Ze stručného obsahu práce, o jehož nastínění jsme se pokusili, je snad patrno, že studie Rauscherova obohacuje velmi podstatně naše vědomosti o českém zemském právu trestním, do nedávna velmi kusé. Právního historika budou zajímati některé pokusy autorovy o řešení sporných otázek historicko- právních. Právník, vycházející s hledisek moderních práv, by si někde snad přál ostřejšího rozlišení soukromoprávních a trestně- právních prvků v právních zásadách pojících se ku krádeži a loupeži, ač ovšem milerádi uznáváme, že toto rozlišování je ve starém právu často nesnadné a někdy i nemožné. Knihu přečte se zájmem každý právník, který se zajímá o domácí právní vývoj.
ř.

Citace:

čís. 5789. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 33-37.