Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2916.

Zločin podle § 170 tr. zák. jest dokonán již zapálením vlastního majetku t. j. když požár na něm vypukne, nepředpokládaje další (dodatečné) jednání, směřující k tomu, by v třetí osobě (pojišťovně) byl vyvolán omyl o příčině požáru (rozsahu škody), ani uskutečnění škody vymáháním (přijetím) neoprávněné náhrady. Nezáleží na tom, zda zapálil vlastník sám či s jeho vědomím a svolením osoba jiná, ani na tom, zda škoda skutečně vzešla (odškodné bylo vyplaceno), ani, zdá pachatel mohl a hleděl sobě zjednati zisk nebo jiný majetkový prospěch; stačí, že jednal v úmyslu zkrátiti práva jiné osoby, tudíž i že jednal v úmyslu, by pojišťovna vyplatila pojištěnci — nezáleží na tom, zda je totožným s pachatelem (vlastníkem) — náhradu, ku které není (nebude) povinna.
Zapálení vlastní věci jest trestné jen, stalo-li se v onom úmyslu, by byla zkrácena práva jiné osoby. Práva pojišťovny jsou zkrácena. vyplatí-li pojištěnci náhradu za věci, zničené požárem, který pojištěnec sám založil, nebo který byl s jeho vědomím a svolením jiným založen, nebo za věci, které požárem nezanikly, nýbrž zůstaly zachovány. Nemá-li pojištěnec nároku na náhradu za věci, k jichž zničení došlo z viny (úmyslu) pojištěnce, nezáleží na tom, zda náhrada, které se pojištěnci pojišťovny dostálo, jest přiměřena ceně věcí požárem zničených.
(Rozh. ze dne 3. října 1927, Zm I 168/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. ledna 1927, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými Václav B., Rudolf T. a Marie T-ová zločinem podvodu podle §§ 170, 197, 200, 203 tr. zák., Rudolf L. spoluvinou na zločinu podvodu podle §§ 5, 170, 197, 200, 203 tr. zák., Josef B. a Vratislav B. zločinem nadržování zločinu zlomyslným opomenutím překaziti zločin podle § 212 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost Rudolfa T-y a Marie T-ové uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5, čís. 9 (přesněji čís. 9 písm. a), čís. 10 tr. ř., avšak zmatku čís. 10 vůbec neprovádí, nepřipouštějíc, že zjištěné skutky zakládají skutkovou podstatu jiného trestného činu před soudy příslušejícího, než který v nich shledává napadený rozsudek, nýbrž dovozujíc, že skutky ty nejsou vůbec trestnými činy, a žádajíc, by stěžovatelé byli z obžaloby sproštěni. Než i jinak je stížnost bezdůvodnou. Manželé Rudolf a Marie T-ovi arciť tím, že si (před požárem) odnesli nějaké šatstvo a prádlo — správně věci v rozsudku uvedené— ze svého bytu do domu Rudolfa L-y, nenapomáhali nikterak ku zločinu spáchanému Petrem L-ou a Václavem B-em. Avšak Rudolf T. napomáhal ku zločinu tomu tím, že pomáhal odnášeti (do domku Petra L-y) suď benzinu, o němž věděl, že jest určen k zapálení (domku Petra L-y) a odevzdal klíče (k domu L-y patřící) B-ovi, o němž mu byl Petr L. den před tím řekl, že B. přijde druhý den, by oheň založil. Než, nehledíc k tomu, neuznává rozsudek Rudolfa T-u vinným spoluvino'U na zločinu spáchaném Petrem L-ou a Václavem B-em zapálením domu L-y, nýbrž shledává trestný čin manželů T-ových v tom, že — arciť ve vzájemném dorozumění s Petrem L-ou a B-em — dali si zapáliti B-em svůj majetek — t. j. své movité věci v domku Petra L-y — v úmyslu, by poškodili pojišťovnu »M.« o zajištěnou náhradu škody. Zločin podle § 170 tr. zák., který nalézací soud v tomto jednání manželů T-ových shledal, jest dokonán již zapálením vlastního majetku, t. j. když požár na něm vypukl, a nepředpokládá další, dodatečné jednání, směřující k tomu, by v třetí osobě — zejména v pojišťovně — byl vyvolán omyl o příčině požáru, po případě o rozsahu škody požárem způsobené neb aby zamýšlená škoda jiné osoby, zejména pojišťovny byla uskutečněna tím, že se na ni vymáhá a od ni přijímá náhrada, k jejímuž poskytnuti není podle příčiny a rozsahu požáru povinnou. Proto nebyl by výrok nalézacího soudu po skutkové stránce dotčen v části rozhodné a rozsudek by obstál, i kdyby v části Marie T-ové se dotýkající, jak stížnost uplatňuje, byla vadou rozporu se spisy podle § 281 čís. 5 tr. ř. stižena věta rozhodovacích důvodů, že manželé T-ovi — tudíž i Marie T-ová, jež vůbec pojištěna nebyla, přesněji, na jejíž jméno smlouva pojišťovací nezněla — zatajili při vyšetřování škody pojišťovně některé věci, které zachránili, pokud se týče, že zamlčeli pojišťovně původ požáru,'ač ho znali, a dali si pojistku vyplatiti. Budiž k tomu jen podotčeno, že uvedená věta rozhodovacích důvodů, jež byla soudu patrně jen oporou dalšího výroku o poškozovacím úmyslu stěžovatelů již v době zapálení, jest závěrem soudu z průvodního materiálu, že se jako závěr nehodí ku přímému srovnání se spisy, že rozhodovací důvody uvádějí ve shodě s příslušnými výsledky jedině Rudolfa T-u jako osobu pojištěnou, jakož i jako příjemce náhrady a že se nepříčí zásadám logického myšlení, dospěl-li soud z uvedených předpokladů, jimž se rozpor se spisy nevytýká a vytýkati nemůže, a na základě ostatního průvodního materiálu ku přesvědčení napadenou; větou projevenému, že i to, jak se po požáru k pojišťovně zachoval Rudolf T., dělo se s vědomím a souhlasem jeho manželky Marie T-ové, takže v činech Rudolfa T-y lze a dlužno spatřovati též poukazy na zlý úmysl, kterým byla vedena Marie T-ová v době činu, jímž byla uznána vinnou, t. j. v době zapálení vlastního majetku. Rozsudku jest — obzvláště srovná-li se to, co jest uvedeno o druhu věcí T-ou pojištěných, s větou, kterou jest naznačeno, co vše manželé T-ovi odnesli před požárem z domku Petra L-y do domu Rudolfa L-y — nade vší pochybnost jasno, že valná část věcí, jež byly Rudolfem T-ou u pojišťovny M. pojištěny, byla v době požáru v domku Petra L-y a byla požárem, který domek ten zachvátil, skutečně zničena. Skutečnost ta není stížností popřena, nýbrž zřejmě předpokládána. Rozsudek dále — a to podle druhů věcí těch vším právem — předpokládá, že při nejmenším část těchto věcí byla majetkem Marie T-ové-nebo společným majetkem obou manželů. Ani tento předpoklad není stížností brán v pochybnost. Byla tudíž i Marie T-ová, třebas pojistka zněla jen na jméno jejího manžela, ohledně věcí těch vhodným podmětem zločinu podle § 170 tr. zák. Rozsudek zjišťuje, že manželé T-ovi jednali ohledně založení ohně ve vzájemné dohodě s Petrem L-ou a Václavem B-em. Vzhledem k uvedenému chování se T-ových nezáleží na tom a předpokladu vzájemné dohody nebránilo, že — jak rozsudek zjišťuje tím, že označuje původní obhajobu T-ových bez výhrady za pravdivou — Rudolf T. nechtěl o založení ohně věděti, pokud se týče že Marie T-ová i její muž hleděli založení ohně zameziti. Rozhodným jest, že manželé T-ovi — byť po původním zdráhání se a po původních domluvách, by Petr L. a Václav B. od svého předsevzetí upustili, — přizpůsobili tomuto předsevzetí též vůli a své jednání, — jak ostatně Rudolf T. podle původní své obhajoby, podle přesvědčení nalézacího soudu pravdivé, doznal větou, že mlčky přivolil, když věděl, že švagr Petr L. nechce si dáti říci. Vědouce — jak rozsudek zjišťuje — při nejmenším v době, když odešli na ples, že v domku, v němž měli svůj majetek, vypukne požár, nemohli nevěděti, že požár zničí i onu část jejich věcí, kterou v něm ponechají. Majíce takto na zřeteli později nastavší účinek, že i jejich majetek bude zapálen a požárem zničen, a rozhodnuvše se proň tím, že majetek svůj z dosahu hrozícího požáru neodstranili a ani podle svých sil neodstraňovali, jednali po rozumu § 1 tr. zák. se zlým úmyslem, by jejich majetek, přesněji jeho část požáru na pospas daná byla zapálena, a zapálili tudíž ve smyslu § 170 tr. zák. svůj majetek, kdyžtě s hlediska tohoto předpisu jest lhostejno', zda zapálil vlastník sám anebo s jeho vědomím a svolením osoba jiná. Není proto právně mylným ani výrok, že věci své zapálila (dala zapáliti) i Marie T-ová, třebas nebylo zjištěno, že při samotném zakládání ohně nebo přípravách k požáru spolupůsobila. Zapálení vlastní věci jest arciť podle onoho předpisu — nehledí-li se ke druhé možnosti tam uvedené — trestné jen, stalo-li se v úmyslu, by byla práva jiné osoby zkrácena. Práva pojišťovny jsou zkrácena, vyplatí-li pojištěnci náhradu za věci, zničené požárem, který pojištěnec sám založil anebo který byl s jeho vědomím a svolením jiným založen, anebo za věci, které vůbec požárem nezanikly, nýbrž zůstaly zachovány. Nemá-li pojištěnec vůbec nároku na náhradu za věci, k jichž zničení došlo z viny, zejména z úmyslu pojištěnce, nezáleží na tom, zda náhrada, které se pojištěnci od pojišťovny dostalo, jest přiměřena ceně věcí požárem zničených, takže jest bezpodstatnou námitka stížnosti, že Rudolf T. měl věci pojištěny na 44300 Kč, že však byla manželům T-ovým (»nám«) vyměřena pouze náhrada 22900 Kč. Nezáleží ani na skutečnosti, stížností dále namítané, že Marie T-ová nebyla pojištěna a že jí pojišťovna nic nevyplatila, nýbrž že pojištěncem a příjemcem odškodného byl jedině Rudolf T. Nehledíc k tomu, že skutečné vzejití škody není zákonnou známkou zločinu podle § 170 tr. zák., že nezáleží na tom, zda bylo vůbec odškodné dodatečně vyplaceno, čili nic, nepředpokládá skutková podstata zločinu, že pachatel mohl a hleděl si zjednati zisk anebo jiný majetkový prospěch. Stačí, že jednal v úmyslu, zkrátiti práva jiné osoby, tudíž i, že jednal v úmyslu, by pojišťovna zaplatila pojištěnci — nerozhodno, zda je s pachatelem-vlastníkem totožný čili nic — náhradu, ku které povinna není, pokud se týče nebude. Úmysl ten je zjištěn větou rozhodovacích důvodů, že manželé T-ovi dali si zapáliti v úmyslu, by připravili pojišťovnu o zjištěnou náhradu, a jest výrok ten po stránce subjektivní i řádně odůvodněn, takže je stížnost v neprávu, i pokud vytýká podle § 281 čís. 9 písm. a), správně čís. 5 tr. ř., že pro výrok o zlém úmyslu nejsou uvedeny důvody. Vždyť odůvodněním, a to logicky dostatečným odůvodněním výroku o zlém úmyslu je vše to, co uvádějí předchozí odstavce rozhodovacích důvodů o vědomí stěžovatelů, že domek, v němž bydleli, bude zapálen, o jejich souhlasu a o pojišťovací smlouvě, jakož i o pramenech, z nichž soud k těmto zjištěním po stránce skutkové ve směru objektivním dospěl. Další oporou výroku, o který jde, jest ostatně, jak již shora uvedeno — i to, co rozsudek uvádí o dalších stycích stěžovatelů s pojišťovnou po požáru; neboť snaha, poškoditi pojišťovnu dodatečně i po stránce té, že vyplatí náhradu za věci zachráněné, jest jasným poukazem a poznatkem, že tím spíše neslo se předchozí jednání úmyslem, nenésti škodu z požáru hrozící sám a nezříci se náhrady, jíž bylo lze se po požáru domáhati na základě smlouvy pojišťovací.

Citace:

č. 2916. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 701-705.