Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7460 —
Čís. 7460.

Příslušel-li dvěma oprávněným výměnek takového způsobu, že nejen podle povahy věcí, nýbrž i podle úmyslu smlouvy mohl býti požadován jen oběma oprávněnými k ruce společné a nerozdílné, nemůže se žádný z oprávněných o sobě domáhati plnění výměnku zvláštní žalobou, a to ani v tom případě, kdyby se domáhal placení reluta za výměnek.
(Rozh. ze dne 29. října 1927, Rv I 648/27.) — Čís. 7460 —
Žalobci a Anně T-ové příslušelo v domě žalovaných právo výměnků, záležející jedna ve služebnosti bytu, jednak v právu chovati si drůbež a kozu a vysazovati brambory. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných placení reluta ročních 600 Kč. Anna T-ová domáhala se samostatnou žalobou na žalovaných též placení reluta ročních 600 Kč. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic (rovněž tak i žaloba Anny T-ové. Nejvyšší soud uvedl v
důvodech:
K dovolání, uplatňujícímu dovolací důvody podle § 503 čís. 2—4 c. ř. s., bylo by především zaujati stanovisko k nejširší žalovanými proti žalobnímu nároku vznesené námitce, že k uplatnění žalobního nároku nebyl oprávněn žalobce sám, ježto jde o jednotné a nedělitelné právo jeho a Marie T-ové, takže by jen tito oba společně mohli žalobní nárok vznésti. Oba nižší soudy uznaly námitku tuto vším právem za odůvodněnou. Jak nižší soudy zjistily, přísluší žalobci a Anně T-ové s ním podle prohlášení z 15. října 1924 proti žalovaným jako vlastníkům usedlosti č. pop1. 6 v N. výměnek, záležející jednak ze služebnosti bytu v malé světnici na pravé straně od vchodu, jednak v dalších nárocích, v rozsudku prvého soudu blíže naznačených. Veškerá tato oprávnění a nároky jsou nejen podle povahy věci, nýbrž i podle úmyslu smlouvy práva, jichž splnění žalobce může požadovati jen s Annou T-ovou k ruce nedílné a které jemu pouze k ruce nedílné mohou býti plněny (§ 889 a 892 obč. zák.). Vztahujeť se právo bytu pro oba oprávněné na tutéž obytnou světnici a stejně jednotným a nedělitelným jest jejich společný výměnek, záležející v právu chování pěti slepic a v právu k chování jedné kozy s nárokem na její krmení a konečně v právu na vysazování 50 kg bramborů. Oprávnění tato nelze děliti mezi oprávněné, nemají-li z toho vzniknouti dvojí práva zcela nové právní povahy. Žalobce jest v neprávu, když, napadaje tento názor nižších soudů, míní, že musí každému z oprávněných, i když se jedná, jak sám uznává, o nárok nedělitelný, přiznáno býti právo jej hájiti zvláštní samostatnou žalobou, ježto prý by se mohlo státi, že by jeden své právo hájiti chtěl, druhý však nikoliv a že prý jedině nemohou dávky ony požadovati dvakráte, nýbrž jen jednou. Toto dělení práva jest však podle povahy věci zcela nemožné, ježto nelze připustil, by na př. jeden z oprávněných ve světnici bydlel, sobě v domě slepice a kozu choval a druhý za toto oprávnění, jež podle smlouvy plněna mohou býti pouze pod jednou pro oba oprávněné, za tato práva požadoval relutum nebo smluvní interese. Míní-li jeden z oprávněných, že mu pro chování dlužníků není možno těchto smluvních práv užívati in natura a že jest tedy oprávněn požadovati za to peněžní interese, může tento nárok uplatniti pouze tehdy, když i druhý oprávněný rovněž k tomu přistoupí. Peněžní interese nebo relutum, jehož se oba oprávnění domáhají, může býti vzhledem k této nedílné jednotnosti práva stanoveno jen za právo celé pro oba oprávněné — Čís. 7461 —
společně a jen mezi nimi může pak býti děleno, naproti čemuž v poměru k povinným však nemůže se žádný z oprávněných domáhati pro sebe zvláštního reluta za toto právo.

Citace:

č. 7460. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 400-402.