Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2995.

Prvým a nezbytným předpokladem řádného a zákonu odpovídajícího rozhodnutí o soukromé obžalobě pro urážku na cti jest, by kmetský soud náležitě zkoumal obsah pozastavené zprávy.
I projev, učiněný ve formě nepřímé, za použití opatrné, zaobalené stilisace, z níž lze urážku toliko nepřímo vyčísti, jest trestnou urážkou na cti.
Veřejnému činiteli nelze odpírati plnou ochranu jeho cti toliko pro tuto jeho veřejnou činnost (s poukazem na právo kritiky).
Není-li projev urážkou ve smyslu zákona, jest zbytečno uvažovati o podmínkách § 4 tisk. nov. a nutno obžalovaného bez dalších výhrad sprostiti.
Mezi urážkou a důkazem pravděpodobnosti podle § 4 tisk. nov. musí býti věcný vztah; důkaz ten musí se krýti s obsahem urážky.
K pojmu »stranickosti«.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1927, Zm I 320/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 1927, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 — správně i § 493 — tr. zák. a zákona čís. 124/24 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil do prvé stolice, by o ní znovu jednala a rozhodla.
Důvody:
Zmateční stížnosti soukromého obžalobce, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 7, 9 a), b) § 281 tr. ř. nelze upříti oprávnění. Prvým a nezbytným předpokladem řádného a zákonu odpovídajícího rozhodnutí o soukromé obžalobě pro urážku na cti jest, by kmetský soud náležitě zkoumal obsah pozastavené zprávy; by po stránce skutkové zjistil smysl a dosah zprávy co do jejích jednotlivostí, jakož i v celé její souvislosti, jakož i by si na tomto podkladě uvědomil ve směru právním, pod které ze skutkových podstat uvedených v § 487 a násl. tr. zák. lze projev podřaditi. Takový postup jest nutný i proto,, že jen na takovém podkladě lze bezpečně řešiti další otázku přicházející zpravidla v úvahu při přečinech proti bezpečnosti cti, zda a do které míry je důkaz pravdy podle § 490 tr. zák., pokud se týče důkaz pravděpodobnosti ve smyslu § 4 tisk. nov. vůbec přípustným, a zda a v jakém rozsahu se co do jednotlivých částí pozastaveného projevu ten neb onen důkaz obžalovanému podařil. Těmto požadavkům napadený rozsudek, jak stížnost soukromého obžalobce právem vytýká, nikterak nehoví. V rozsudku reprodukuje se ovšem per extensum správně stať článku soukromou obžalobou pozastavená; pak zabývá se soud stručně obsahem prvé věty této stati, poukazuje toliko k tomu, že obžalovaný výslovně v zažalované části uvedl, že ponechává úsudku čtenářů, by sami usoudili, zda obsah uveřejněného snímku jest pro soukromého obžalobce kompromitující; zda jej mohl napsat nestranný funkcionář samosprávy a, zda jím jako středoškolský profesor sleduje v učitelském povolání osobní prospěch. Zjišťuje posléze v závěrečné části rozsudečných důvodů, že autor se rozepsal v článku břitkým a nesmlouvavým způsobem, a vyslovuje názor, že tento jadrný způsob vyjadřování a karakterisování jednání člověka ve veřejném postavení jest toliko kritikou, bez které by veřejný život nebyl možným, při čemž ještě podotýká, že, kdo zastává veřejný úřad, musí si býti vědom, že podléhá zvýšené kritice. Podle těchto částí rozsudečných důvodů, jež jsou jediné v celém obsáhlém odůvodnění, které poukazují k zjištění smyslu závadné stati a k právním úvahám co do kvalifikace činu, zdálo by se, že soud v pozastavené zprávě skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti stělesněnou nespatřuje již po stránce objektivní a to patrně, — jak podle kusého obsahu důvodů nutno se alespoň domnívati: ohledně prvé věty pozastavené stati pro to, že je sepsána v jisté formě nepřímé, ponechávajíc totiž úsudku čtenářů, zdali obsah dopisu je kompromitující atd.; a ohledně celé zbývající části článku patrně z toho důvodu, že obsahuje toliko kritiku, ovšem kritiku ostřejší, již si však veřejný činitel právě pro tento svůj veřejný úřad musí dáti líbiti. Je-li kmetský soud názoru, že projev, nebyl-li učiněn ve formě přímé, bezprostředně proti uraženému směřující, již pro toto své nepřímé znění nemůže býti urážkou na cti, je tento názor právně pochybený; na cti utrhač, obzvláště při útocích v novinách, kde bývají sepisovány články lidmi v písmě a ve vyjadřování myšlenek sběhlými a, kde již prosté faktum »sepisování« článku vybízí k jistému přemýšlení a k opatrnosti, často nevolí formu urážky projevené přímo proti dotčenému, nýbrž používá stilisace opatrné, zaobalené, z níž lze urážku — ovšem často neméně citelnou — toliko nepřímo vyčisti. Užívá na příklad rethorických otázek a obratů, jako v souzeném případě, že se ponechává úsudku čtenářů atd. — načež pak následují urážlivé útoky nejvybranějšího rázu, — čímž všude, pokud jest smyslem pozastavené stati vytknouti uraženému právě onu nečestnou vlastnost, činnost atd., o níž se píše ovšem toliko ve formě nepřímé, je nade vši pochybnost přes tuto formu naplněna objektivní skutková podstata přečinu proti bezpečnosti cti. Již v tomto směru je tedy napadený rozsudek pochybeným, pokud zjevně toliko pro nepřímé znění odmítá urážlivost věty první, aniž by dále o pravém obsahu a smyslu jednotlivých v této větě projevených výtek dále uvažoval.
A neméně odůvodněna jest zmateční stížnost, pokud rozsudku vytýká, že se nezabývá ostatním obsahem pozastavené stati a jednotlivými v této části obsaženými výtkami — poukazem na to, že se soukromý obžalobce mohl pouze u partaje afér a škandálů na svém odpovědném místě udržeti; dále na dojem, jímž jednání stěžovatelovo působí na žáky, a narážkou na kárné zakročeni; paušálním obratem, že jde o »kritiku« tím spíše dovolenou, ježto směřovala proti veřejnému činiteli, není vlastně vyjádřeno nic pro věc významného; je ovšem správné, že kritika, jež se drží v mezích zákonných, je dovolená, a je také jisto, že veřejný činitel, obzvláště v životě politickém působící, spíše a častěji bude vydán kritice, než člověk vedoucí život v ústraní; leč ten i onen jsou zákonem chráněni mírou ‘stejnou a nelze činiteli veřejnému odpírati plnou a stejnou ochranu jeho cti jako jinému toliko pro tuto jeho veřejnou činnost Je dále na snadě, že povšechným obratem, že jde o kritiku, soud nevyslovuje způsobem v čís. 5 § 270 a 281 tr. ř. žádaným, ve kterých výrazech a proč v nich nespatřuje stělesněnou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti, nýbrž toliko kritiku, a to kritiku umírněnou, vážnosti a úcty dotčené osoby ve veřejném mínění se nedotýkající. Již z těchto Úvah je napadený rozsudek zmatečný, pokud obžalovaného osvobozuje pro nedostatek objektivní skutkové podstaty přečinu proti bezpečnosti cti. Že o takový sprošťující výrok tu jde, nutno alespoň usuzovati z toho, že nalézací soud, sprostiv obžalovaného, neučinil opatření ve smyslu § 13 tiskové novely ve příčině uveřejnění rozsudkového výroku a náhrady útrat, což by se bylo musilo státi, kdyby soud směrodatný základ pro svůj sprošťující výrok nebyl spatřoval v nedostatku objektivní skutkové podstaty § 488 a 491 tr. zák., nýbrž v úvahách jiných, o nichž ihned bude promluveno. Nalézací soud se totiž zabýval dále otázkou veřejného zájmu, upravenou v § 4 tiskové novely, způsobem skoro celé odůvodnění rozsudku zabírajícím a vyslovil, že obžalovaný jednal především ve veřejném zájmu, a že se mu též podařil zákonem připuštěný důkaz pravděpodobnosti. Tu dlužno především zdůrazniti, že, obíral-li se nalézací soud otázkou veřejného zájmu ve smyslu § 4 tiskové novely, měl nejprve zjistiti, že se obžalovanému nezdařil o zažalovaných okolnostech důkaz pravdy (§ 490 tr. zák.) a pak teprve se pouštěti do otázky důkazu pravděpodobnosti. Než, nehledíc k tomuto nedostatku, nelze si vysvětliti, proč se soud, když, jak dovoženo, nespatřuje v článku objektivní podstatu přečinu proti bezpečnosti cti, ještě zabýval složitou otázkou důkazu pravděpodobnosti; vždyť, není-li projev urážkou ve smyslu zákona, je zbytečno uvažovati o podmínkách § 4 tisk. novely a nutno obžalovaného bez dalších výhrad sprostiti; připustí-li se však důkaz pravděpodobnosti podle § 4 zákona a, prohlásí-li se v rozsudku, že se podařil, nutno míti za to, že soud přece v pozastavených výrocích podstatu přečinu proti bezpečnosti cti spatřuje, a nutno dále předpokládati, že soud z takového sprošťujícího výroku vyvodí též důsledky v § 13 tisk. novely naznačené. Jelikož z napadeného rozsudku nelze pro tyto podstatné rozpory a nejasnosti bezpečně seznati, proč vlastně obžalovaného sprošťuje, jest rozsudek i z toho důvodu zmatečný a neudržitelný, pročež jej bylo zrušiti a věc vrátiti do prvé stolice k novému jednání a rozhodnutí. S dalšími vývody zmateční stížnosti není při tomto stavu věci třeba, ba pokud se týče stránky skutkové, ohledně níž nelze předbíhati volnému uvažování soudu prvé stolice, ani lze, dále se zabývati.
K vůli úplnosti připomíná se ohledně důkazu pravděpodobnosti podle § 4 tisk. nov. — pokud by v novém řízení přišel na přetřes — jen tolik, že mezi urážkou a důkazem pravděpodobnosti musí býti věcný vztah, a že se tento důkaz musí nésti toliko v tom směru, zda se výtky, obsažené v části článku, soukromou obžalobou pozastavené, staly ve veřejném zájmu, a to především v tomto zájmu a, zda se ohledně těchto výtek podařil obžalovanému důkaz pravděpodobnosti. Důkaz pravděpodobnosti se musí krýti s obsahem urážky a s tohoto jedině správného hlediska je nasnadě vratkost zrušeného rozsudku, když se, než se pouští do rozboru důkazu pravděpodobnosti, s žádoucí přesností o tom nevyjadřuje a si takto vůbec neuvědomuje, v kterých projevech závadného článku vlastně spatřuje útoky proti bezpečnosti cti, a jaké pak útoky v nich spatřuje stělesněny, zda výtky určitého nepočestného nebo nemravného skutku (§ 488 tr. zák.), z opovržlivých vlastností nebo takového smýšlení (§ 491 tr. zák.); vždyť přesné řešení tohoto primérního předpokladu je důležitým i pro otázku, jakým směrem se důkaz pravděpodobnosti může nésti. Dále sluší na pravou míru přivésti názor v důvodech, že bylo, i když soukromý obžalobce bez své viny nevěděl o skutečném povolání svého švakra, jeho první povinností, přesvědčiti se o skutečném jeho povolání, obzvláště když ho vydával za odborného kameníka, a že by pouze za takového postupu byla výtka stranickosti neodůvodněna. Tu zjevně jde kmetský soud ve výkladu pojmu »stranickosti« příliš daleko; neměl-li někdo příčiny, pochybovati o správnosti údajů osoby, jím doporučené k určitému zaměstnání, v příčině její kvalifikace k tomuto zaměstnání, pokud se týče doporučil-li tuto osobu bezelstně, ač by při větší opatrnosti byl mohl zjistit! nedostatečnou její kvalifikaci, nelze ještě v takovémto opomenutí, pokud: se nestalo schválně právě za tím účelem, by doporučující byl takto na oko kryt proti veřejnosti, spatřovati stranickost, jež se vytýká stěžovateli. Všechny výtky s hlediska čís. 4 a 5 § 281 tr. ř. jsou rázu čistě formálního a týkají se stránky skutkové, takže v této souvislosti k nim z naznačených úvah přihlížeti nelze. Že rozsudek nevyřídil obžalobu (§ 281 čís. 7 tr. ř.), nelze vážně tvrditi, vždyť se rozsudkový výrok kryje úplně s obsahem spisu obžalovacího; stěžovatel má tu spíše na zřeteli asi nedostatek důvodů ohledně různých částí pozastaveného výroku ve smyslu čís. 5 § 281 tr. ř., ku kterémužto důvodu zmatečnosti již shora potřebné stanovisko bylo zaujato. Odůvodněné zmateční stížnosti soukromého obžalobce bylo proto vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

Čís. 2995. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 896-900.