Das Heimfallsrecht und die Gütervereinigung im älteren böhmisch-mährischen Recht. Von Professor Dr. jur. Wilhelm von Brünneck in Halle a. S. Tištěno v Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, 20. Band, Germ.-Abth., Weimar 1899, str. 1—39.
Tato rozprava dělí se ve čtyři oddíly. V prvním oddíle vykládá se privilegium dané 15. dubna 1406 Olomuckým biskupem Lackem z Kravař (Brünneck jej stále píše Lanek) městečku Modřicům, kdež biskup odříká se odúmrtí ve prospěch obyvatelů; biskup Lacek praví, že v Moravě ode dávna panuje ten zlozvyk, jejž jmenují zvyklostí vlastenskou, že když poddaný nebo poddaná na kterémkoli panství zemře bez zákonitých dědicův své krve, anebo byť i potomky měl, když ti jsou od zůstavitele odděleni, tu všechen jeho majetek nemovitý i movitý spadá na vrchnost; biskup se svolením kapituly proměňuje tento právní obyčej pro budoucnost na ten spůsob, že po zemřelém obyvateli městečka Modřic kteréhokoli pohlaví majetek nemovitý i movitý nemá již spadati na biskupy, nýbrž na zůstavitelovy dědice z vlastní krve, a když by takových nebylo, na jiné bližší příbuzné, a dílnost jich nemá tomu býti na překážku. Listina tato mluví určitěji a srozumitelněji, nežli mnohé jiné listiny téhož smyslu, jež byly dříve nebo i později k témuž účelu vydány v Moravě a v Čechách. Brünneck rozborem této listiny vyvinul pojmy dílnosti a nedílnosti, práva odúmrtného a práva dědického, jež vyskytají se v právě českomoravském v době předhusitské. V prvním oddíle dospívá jen k otázkám, na něž hodlá odpověděti a jež nemálo povzbuzují zvědavost čtenářovu.
Méně uspokojují odpovědi, jež autor podává v oddíle druhém. Příčina jest ta, že česká literatura a česky psané prameny toho předmětu jsou autorovi nepřístupny. Tento nedostatek jest mně také osobně nemilý, poněvadž autorovi zůstala neznámou také moje rozprava O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách a v Moravě, kterou jsem uveřejnil r. 1894 v České Akademii, kdež pokusil jsem se vysvětliti zámlčky a zdánlivé odpory v pramenech právních sem spadajících; byl bych rád slyšel, co o tom pokuse soudí odborník, jenž dobře se vpracoval v týž předmět, pokud mu stačily prameny a pomůcky psané latinsky a německy. Kdyby autor pracoval s úplnějším materiálem, byl by nepodlehl tou měrou vlivu uvedené listiny biskupa Lacka, jakož skutečně se mu přihodilo. Lacek vrchnostenské právo odúmrtní, které vylučovalo dílné příbuzné od dědění, nazývá zlozvykem, corruptela; Brünneck (str. 10) ten výklad shledává pravděpodobným, a nad to zároveň sám jej rozšiřuje také na královské odúmrtné právo k statkům šlechtickým, a nemůže prý (str. 9) přistoupiti k mínění, jež zná od J. Čelakovského, že vyloučení dílných příbuzných od dědictví náleží ku podstatě starého dědického práva českého v rodech šlechtických. Brünneck míní, že toto zamítavé mínění nerozeznává náležitě mezi obměnami ve vývoji práva českomoravského. Zatím tato chyba přihodila se jemu samému; onť rozšíření dědického nápadu na dílné příbuzné klade již do působnosti statutů Otových (1189), kdežto opravdu toho rozšíření práva dědického dosáhla šlechta v Čechách teprv roku 1497. Na str. 11 Brünneck přijal mylné mínění, jež J. Čelakovský někdy přednášel, ale od něhož později sám upustil, jakoby šlechta česká roku 1310 byla od krále Jana sice žádala nových privilegií, ale opravdu žádných nedostala, a jakoby král Jan jenom Moravanům r. 1311 byl udělil podobné privilegium, a pak roku 1347 král Karel také Čechům; i když moje důkazy proti tomu (v Státním Právě 1892, 246—253) jsou autorovi nepřístupné, mohl pozorným čtením těch všech listin sám na to přijíti, že všechny výslovně vztahují se společně na Čechy a na Moravany. Brünneck sám zpozoroval (str. 12), že král Jan užíval práva odúmrtného v Moravě v témž rozsahu jako v Čechách; to jej také mělo přivésti na myšlenku, že jako praxis, tak i zákon musil býti v Moravě týž, jako v Čechách, a že mylným jest jeho mínění, jakoby Morava byla tehdáž měla lepší privilegia, než Čechy, a jakoby podle těch privilegií dílní příbuzní mohli děditi. Rovněž rozhodně mylnou jest nauka Brünneckova o tom (str. 15), jakoby předpis Majestátu Karlova, že dílní synové mohou po rodičích děditi, byl přišel ve skutečnou platnost v Čechách, a jakoby tato zamýšlená koncesse Karlova byla se srovnávala se starším právem již dříve v Čechách platným. Důkazy najdou se v mé rozpravě o právě dědickém str. 20, 21. — V tomto druhém oddíle autor zůstal za pokrokem vědy v Čechách docíleným.
Zdařilejší jsou poslední dva oddíly rozpravy Brünneckovy. Autor v nich počíná si samostatně, pokračuje, jak za to mám, správně, a dovedl zde dějiny práva českého o několik kroků dále ku předu. V oddíle třetím jedná o královských listech mocných k testování, a o spolcích zřizovaných k tomu cíli, aby majetek po smrti držitele nespadl na komoru královskou, nýbrž na společníka přijatého. Povaha spolkův těch jest autorem objasněna s několika stran. Nové jest tuším upozornění, že od počátku 15. věku držitel statku přijímaje společníka, mohl sobě vymíniti, že může se statkem přece naložiti sám bez přivolení společníka. Autor podotýká, že takový spolek již bral na sebe povahu pouhé dědické smlouvy (str. 30). K tomu hodilo by se pojednati o zápisích, jimiž dosahovalo se téhož účelu; o nich však autor se nezmiňuje.
Čtvrtý oddíl jedná o právu manském, jehož uvedení do českých zemí autor klade do druhé polovice 13. věku. Ukazuje, že právo manské bylo sem uvedeno s dědičnou posloupností jen sestupnou, i s nedílností statku, ale s volností prodeje; jen manové biskupa Olomouckého potřebovali svolení ku prodeji. Důležité jest upozornění na zákon Karlův z r. 1360 proti volnému nakládání s lénem; ale autor měl přihlednouti také k tomu, pokud pozdější praxis srovnávala se s tím zákonem. Též spolky o manské statky mohly se zřizovati jenom s dovolením vrchního pána; autor ukazuje, které výhody měl spolek dle práva českého naproti společnému uděleni léna, kterým v právě německém dosahovalo se podobných účinků.
Sloh autorův jest jasný, postup myšlenek logický.
Dr. J. Kalousek.