Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8736.

Soudce nemusí sice za všech okolností vyhověti žalobcovu návrhu, by byl vynesen částečný rozsudek pro uznání (§ 391, prvý odstavec, cřs), jest však k tomu povinen, jsou-li pro to zákonné předpoklady, zejména urychlí-li se tím řízení a dopomůže se žalobci v kratším čase k vykonatelnému rozhodnutí.
(Rozh. ze dne 22. února 1929, R II 39/29.)
Soud prvé stolice zamítl návrh, by byl vydán dílčí rozsudek následkem uznané části žalobního nároku. Rekursní soud uložil prvému soudu, by o uznané části žalobního nároku vydal dílčí rozsudek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalovaní vytýkají rekursnímu soudu a) že nevyložil správně projev žalovaných o uznání, ježto prý jejich uznání, učiněné při prvním ústním jednání ve příčině 339 Kč 50 h ze žalobní pohledávky 842 Kč 90 h není jasné a jejich projev jest vlastně jen návrhem na odsouzení žalobce k náhradě útrat podle § 45 cřs., b) že neprávem nutí procesní soud, by na návrh žalobcův vynesl dílčí rozsudek pro uznání ihned, protože prý to zákon ponechává v § 391 prvý odstavec cřs. volné úvaze soudu. Leč ani v tom ani v onom směru nejsou stěžovatelé v právu. Podle jednacího protokolu, proti němuž nebyl podán odpor a který tedy tvoří podle § 208 čís. 1 a § 215 c. ř. s. plný důkaz o prohlášeních stran, uznal právní zástupce žalovaných výslovně Částku 339 Kč 50 h, ale žádal podle § 45 c. ř. s. náhradu utrat, protože prý žalovaní nezavinili žalobu. Uznání stalo se bez jakékoliv výhrady. Ostatně odvolání se na předpis § 45 c. ř. s. nejlépe dotvrzuje, že tu skutečné uznání bylo, neboť tento předpis právě uznání předpokládá. Týká-li se uznání jen části žalobního nároku a měl-li by tedy býti vynesen jen částečný rozsudek pro uznání, nemusí ovšem soudce za všech poměrů vyhověti žalobcovu návrhu na vydání takového rozsudku, což jest vidno ze srovnání § 391 prvý odstavec cřs., v němž zákon užívá slova »může« s § 395 c. ř. s., v němž užívá slova »musí«. Zákon chtěl tu ponechati soudci volné pole, by podle okolností případu uvážil, zda jest vydání částečného rozsudku vhodným prostředkem pro zjednodušení a pro urychlení řízení, zejména také v tom směru, by žalobce co nejdříve dosáhl o uznané části soudního rozhodnutí pravomoci schopného a vykonatelného (§ 392 c. ř. s.). Ale slovo »může« neznamená, že tu rozhoduje jen dobrá vůle, nebo dokonce libovůle soudcova, nýbrž znamená jen volnou úvahu co do předpokladů částečného rozsudku a znamená, že není bezpodmínečně nutno návrhu vyhověti. Jsou-li tu však všechny zákonné předpoklady, zejména urychlí-li se řízení a dopomůže-li se žalobci v kratší době к vykonatelnému rozhodnutí, jest procesní soud povinen návrhu vyhověti. Tak tomu v tomto případě bylo, neboť o zbytku 500 Kč rozvinul se spor s mnoha důkazy, takže žalobce má na tom zájem, by dosáhl co nejdříve vykonatelného rozsudku aspoň co do uznané části žalobní pohledávky.

Citace:

č. 8736. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 285-286.