Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Č. 11450.

Církevní věci. — Občanství státní: I. * Ustanovení § 13 odst. 2 poslední věta nař. č. 124/1928 Sb. o tom, že duchovní v tomto odstavci uvedení nemají nároku na doplatek kongruálních platů za dobu před nabytím čsl. státního občanství, je ve shodě se zákonem č. 122/1926 a úst. zák. č. 152/1926 Sb. — II. K výkladu ustanovení § 6 úst. zák. č. 152/1926 Sb. — III. Právní povaha »zálohy« na kongruální platy podle zák. č. 122/1926 Sb.
(Nález ze dne 29. září 1934 č. 2406.)
Prejudikatura: Boh. A 7905/29, 8088/29, 11017/34.
Věc: Pavel St. v K. a Michal St. v C. (adv. Dr. Jos. Sklenář z Prahy) proti referátu ministerstva školství a nár. osvěty v Bratislavě o přeplatky na kongrue.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry z 5. dubna 1930 a z 22. března 1930 upravil zem. úřad v Bratislavě podle zák. č. 122/26 případně vl. nař. č. 124/28 Sb. za I. lustrum 1926—1931 st-lům služební dobu a služební požitky a poukázal jim příslušné kongruové doplňky, avšak toliko ode dne 1. prosince 1928 (u Pavla) resp. ode dne 1. února 1929 (u Michala St.), poněvadž čsl. státní občanství bylo jim uděleno teprve rozhodnutími min. vnitra z 12. července 1928 resp. z 12. července 1928 a státoobčanskou přísahu složili dne 10. listopadu 1928 resp. 3. ledna 1929. Poněvadž do té doby neměli st-lé nároku na doplatek kongruových platů, a tedy ani na zálohu jim dosud poskytovanou, předepsán jim příslušný přeplatek na kongruových požitcích k náhradě.
Odvolání podané st-li proti těmto výměrům byla nař. výnosy zamítnuta z těchto důvodů: Výnosy min. vnitra z 12. července 1928 bylo Pavlu St., býv. řec.-kat. kaplanu v K. a Michalu St., řec.-kat. faráři v C., uděleno čsl. státní občanství podle úst. zák. č. 152/26 Sb.; státoobčanskou přísahu složil Pavel St. dne 10. listopadu 1928 a Michal St. dne 3. ledna 1929. Vzhledem k tomu kaplan Pavel St. do dne 10. listopadu 1928 a farář Michal St. do dne 3. ledna 1929 nebyli čsl. státními občany a neměli do tohoto dne právního nároku na požitky ze státních prostředků ve smyslu ustanovení § 1 odst. 4 zák. č. 122/26 Sb., případně § 3 odst. 1 vl. nař. č. 124/1928 Sb., které nařizují, že nárok na kongruu přísluší duchovním jen tehdy, jsou-li čsl. státními občany. Poněvadž podle poslední věty odst. 2 § 13 vl. nař. č. 124/1928 Sb. nemají jmenovaní duchovní ani nároku na doplatek kongruálních platů za dobu, po kterou nebyli čsl. státními občany, nemají ani právního nároku na zálohy na kongruu referátem min. škol. vyplacené za dobu u Pavla St. od 1. ledna 1926 do 30. listopadu 1928 a u Michala St. za dobu od 1. ledna 1926 do 31. ledna 1929. V důsledku toho zem. úřad ve věci postupoval správně, jestliže napadeným výměrem jmenovaným duchovním k náhradě předepsal zálohu na kongruu vyplacenou za dobu od 1. ledna 1926 do 30. listopadu 1928 u Pavla St., resp. do 31. ledna 1929 u Michala St. Jinak tato záloha byla svého času poukázána jmenovaným duchovním jen na základě jejich prohlášení v předběžném osobním výkaze ze 17. prosince 1926, podle nichž vzali na vědomí, že vyplácené peněžní částky jsou súčtovatelné zálohy na nový kongruální plat a zavázali sebe, jakož i své právní nástupce (pozůstalost), všechny přeplatky, budou-li zjištěny při konečné úpravě platů podle nového kongruového zák. č. 122/26 Sb., vrátit státní pokladně. Poněvadž prohlášení to je závazné pro st-le i nyní, jsou povinni vrátit indebite přijaté částky už i z tohoto důvodu. Pokud odvolání poukazuje na ustanovení § 6 úst. zák. č. 152/26, nemá zmínka tato místa, poněvadž jmenovaným duchovním ode dne udělení čsl. státního občanství, t. j. ode dne 10. listopadu 1928 u Pavla St. resp. ode dne 3. ledna 1929 u Michala St., zem. úřad v Bratislavě řádně započítal pro zvýšení kongruy a pro výměru odpočivného podle zák. č. 122/1926 Sb. celou služební dobu ztrávenou před nabytím čsl. státního občanství v činné veřejné duchovní správě a dnem 1. prosince 1928 resp. 1. února 1929 poukázal jim příslušnou kongruu.
O stížnostech, podaných do těchto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Na sporu jest — jak stížnosti samy uvádějí — otázka, lze-li právem požadovati od duchovních zálohu na kongruu, vyplacenou jim za dobu uplynulou před udělením čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/1926 Sb. Nař. rozhodnutí zodpovídají otázku tuto kladně, opírajíce se o znění § 1 odst. 4 zák. č. 122/26 a § 3 odst. 1 a § 13 odst. 2 posl. věta vl. nař. č. 124/1928 Sb. a o prohlášení st-lů z 17. prosince 1926. Stížnosti naproti tomu zodpovídají ji záporně, opírajíce se o § 6 úst. zák. č. 152/1926 Sb. a dovozujíce, že ani v tomto předpisu ani v § 13 vl. nař. č. 124/1928 Sb. není postup žal. úřadu odůvodněn, nadhazují in eventum otázku neplatnosti § 13 odst. 2 posl. věta nař. č. 124/1928 Sb. a poukazují konečně na § 115 odst. 2 zák. čl. LXV:1912 a na zásadu v něm obsaženou ohledně zpět požadování přeplatků, jíž dlužno po názoru stížností i v daném případě analogicky použíti.
Paragraf 6 ústav. zák. č. 152/26 Sb., na nějž se zde stížnosti v prvé řadě odvolávají, stanoví, že s osobami, kterým bude podle tohoto zákona uděleno státní občanství, má býti ode dne udělení státního občanství nakládáno tak, jako kdyby byli bývali státními občany ode dne 28. října 1918. Zvolenému textování, zejména podle slov »ode dne udělení státního občanství sluší pak rozuměti — jak již nss vyslovil v nál. Boh. A 8088/29 tak, že ode dne udělení státního občanství nelze tyto občany vylučovati z uplatňování oněch práv, která podle specielních zákonů jsou podmíněna státním občanstvím, trvajícím již ode dne 28. října 1918. Předpis § 6 promíjí tedy sice při uplatňování práv na základě takových specielních zákonů nedostatek podmínky státního občanství, trvajícího již ode dne 28. října 1918 a pohlíží na takové státní občany tak, jako by podmínka ta byla u nich splněna, s druhé strany však likvidaci případných nároků dopouští teprve ode dne, kdy státní občanství bylo uděleno, poněvadž akt udělení čsl. státního občanství nevyvíjí účinky ex tunc, nýbrž ex nunc.
Takovým specielním předpisem, vížícím určitý nárok (na kongruu) na podmínky čsl. státního občanství, je i zák. č. 122/26 Sb., který ve svém § 1 odst. 4 výslovně stanoví, že nárok na kongruu přísluší duchovním pouze, jsou-li čsl. státními občany. Je-li tudíž čsl. státní občanství základní podmínkou vzniku nároku na kongruové doplňky vůbec, plyne z toho, že duchovnímu, který není státním občanem čsl., vznikne nárok na kongruové doplňky státem poskytované teprve po splnění také této podmínky, jsou-li ovšem i ostatní podmínky zákonem stanovené dány. Před splněním této podmínky (čsl. státní občanství) nemá duchovní vůbec nároku na státní doplňky, tak jako tomu bylo i za platnosti předpisů na Slov. před účinností zák. kongruového platných, zejména zák. čl. XIV:1898, XIII:1909, příp. XXXVIII:1913 (rodinný přídavek), IX:1917 (věkové příd.) a j. (srov. Boh. A 7905/29).
Applikuje-li se však k tomu zásada, jak byla shora vyvozena z § 6 úst. zák. č. 152/26 Sb., plyne z toho, že duchovní, který nabyl čsl. státního občanství teprve po účinnosti zák. kongruového č. 122/1926 Sb., má nárok na kongruální platy, plynoucí z tohoto zákona teprve ode dne udělení čsl. státního občanství. Proto také stanoví v plném souladu s právě vysloveným názorem i prov. nař. č. 124/1928 Sb., které v § 3 odst. 1 opakuje podmínku čsl. státního občanství, v § 13 odst. 2, že osobám, které nabyly čsl. státního občanství podle zák. č. 152/26 Sb. a před tím byly nepřetržitě státními občany uherskými (což není v daném případě na sporu) započítává se sice doba, ztrávená před nabytím čsl. státního občanství v činné veřejné duchovní správě do služební doby jak pro převod tak i pro zvýšení kongruy a pro výměru odpočivného, že však jim nepřísluší nárok na doplatek kongrálních platů za dobu, po kterou nebyli čsl. státními občany.
Není tedy po této stránce § 13 odst. 2 posl. věta cit. vl. nař. v nijakém rozporu ani se zákonem prováděným ani s úst. zákonem č. 152/26 Sb., jehož se dovolává.
Stížnosti ovšem namítají, že u st-lů nemůže býti řeči o nějakém »doplatku«, kdyžtě požitky své dostali podle kongruového zákona správně vyplaceny, ovšem zálohou, takže stát nemusí jim nic dopláceti. Leč stížnosti tu přehlížejí, že neměli-li st-lé před udělením státního občanství nároku na kongruové požitky, pak měli tím méně nárok na zálohové jich vyplácení. Neboť i toto zálohové vyplácení, povolené z dobré vůle státu, dálo se jen za těch předpokladů, že a pokud je tu vůbec nárok na požitky. St-lům pak nebyly vypláceny služební požitky, nýbrž toliko záloha na ně, označená výslovně jako záloha súčtovatelná na nový kongruový plat, t. j. pokud naň bude nárok. St-lé také museli si býti toho vědomi, podepisujíce dne 17. prosince 1926 v předběžném osobním výkaze prohlášení, že žádají, aby jim až do konečné úpravy nových platů podle zák. č. 122/1926 Sb. byla poskytnuta záloha na nové kongruové platy, při čemž vzali na vědomí, že takto vyplácené částky jsou jen súčtovatelnými zálohami na nový plat kongruální a zavázali se (oproti opačnému tvrzení stížností) všechny přeplatky, budou-li při konečné úpravě platů podle nového kongruového zákona zjištěny, vrátili státní pokladně. Již z tohoto prohlášení samého totiž plyne, že povolením zálohy nebyl přiznán st-lům ještě nárok na kongruové požitky, nýbrž tento byl stanoven teprve později, a to podle zákona. Bylo-li pak zjištěno, že st-lům bylo teprve výnosy min. vnitra z 12. července 1928 uděleno čsl. státní občanství, čili, že nebylo tu dosud jedné z podmínek pro nárok na kongruální požitky, a tedy vůbec nároku na ně, pak se jeví vše to, oč bylo vyplaceno více zálohou na požitky, na něž st-lé neměli ze zákona nároku, přeplatkem na zákonných požitcích, který jsou povinni st-lé již v důsledku tohoto svého prohlášení státní pokladně vrátiti. Nelze tedy shledati, že by tento výklad žal. úřadu sám o sobě byl v odporu se zákonem, aniž by ho bylo vůbec třeba spojovati s otázkou platnosti posl. věty 2. odst. § 13 nař. č. 124/1928 Sb.
Zjišťuje-li pak žal. úřad, že st-lé měli nárok na kongruální požitky teprve od udělení čsl. státního občanství, pak nastupuje tu předpis § 1 odst. 4 zák. č. 122/26, resp. § 6 úst. zák. č. 152/26 a § 13 posl. věta odst. 2 vl. nař. č. 124/28 Sb., t. j. že za dobu před splněním léto podmínky až k 1. lednu 1926 nemají st-lé nároku na doplatky kongruálních platů, t. j. pokud jim vůbec nebylo nic vypláceno, a bylo-li jim co vyplaceno zálohou jen pod podmínkou, že nárok tu bude (t. j. existence podmínek nároku na požitky), pak nese již pojem »zálohy« a to »súčtovatelné« v sobě ten důsledek, že to, oč bylo více vyplaceno nad zákonné požitky, jest přeplatkem, který třeba vrátit již ve smyslu prohlášení st-lů ze 17. prosince 1926 (srov. Boh. A 11017/34).
Při znění tohoto prohlášení a při obsahu pojmu »záloha« na požitky, jež podle zákona budou st-lům patřiti, jest pak zcela irrelevantní, zda st-lé brali zálohu bona fide, t. j. v přesvědčení, že jsou čsl. státními občany, resp. v přesvědčení, že po udělení tohoto občanství výnosy min. vnitra z 12. července 1928 stávají se těmito občany se všemi právy, tedy i co do finanční otázky s hlediska nároků na kongruové požitky podle zák. č. 122/26 Sb. již za dobu před udělením čsl. státního občanství. Nepotřeboval se tudíž nss zabývati ani vývody stížností dokazujícími onu »bonam fidem«.
Pokud se stížnost konečně odvolává na zásadu, obsaženou v § 115 zák. čl. LXV:1912, dlužno uvážiti, že jde tu o specielní zákonný předpis na st-le se nevztahující a jiné materie se týkající (zaopatření vdov a sirotků po státních zaměstnancích), který ostatně rovněž předpokládal existenci státního občanství. Nebylo proto třeba zabývati se pak ani otázkou, zda a pokud ona zmíněná zásada byla vůbec applikována v oboru min. žel. výnosem téhož úřadu z 19. února 1931, poněvadž zkoumání podobného druhu jest irrelevantní pro otázku, je-li nař. rozhodnutí zákonným.
Z uvedeného je tedy zřejmo, že stížnosti, které samy doznávají, že čsl. státní občanství bylo st-lům uděleno teprve výnosy min. vnitra z 12. července 1928 a že doba ztrávená před nabytím čsl. státního občanství v činné veřejné duchovní správě byla jim řádně započítána do služební doby, a nepopírají jinak, že by číselná výměra přeplatků nebyla správná a nerozvinují ani otázku, že by snad st-lům náležely kongruové doplňky za dobu delší (t. j. po případě již ode dne data výnosů min. vnitra nebo ode dne jejich doručení a nikoliv teprve ode dne složení státoobčanské přísahy), jsou bezdůvodné a bylo je proto zamítnouti.

Citace:

č. 11450. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 259-263.