Č. 536.Vyživovací příspěvek: I. * Příslušníci povolaného, uvedení v 2. odst. § 2 zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. nemohou odvozovati z tohoto zákonného ustanovení nárok před nejvyšším správním soudem stihatelný na to, aby jim byl přiznán vyživovací příspěvek. — II. * Nárok na vyživovací příspěvek dle § 4, odst. 3 zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. není vyloučen proto, že povolaný padl v boji před 28. říjnem 1918, konaje aktivní službu ve vojště bývalého státu rakouského.(Nález ze dne 2. října 1920 č. 8960.)Věc: Jan a Františka Jarešovi v Kunraticích proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Stížnost, pokud jde o nárok nezl. dítek za dobu před 28. říjnem 1918 a za dobu od 1. listopadu 1919, pak o nárok Františky Jarešové za dobu před 28. říjnem 1918 zamítá se jako bezdůvodná; jinak zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.Důvody: Když se byl dne 1. června 1918 vrátil ze služby vojenské stěžovatel Jan Jareš a následkem toho zastaven byl příspěvek vyživovací vyplácený jeho manželce stěžovatelce Františce Jarešové a 7 jejich dětem, uplatňovala stěžovatelka pro sebe a svých 7 dětí nárok na vyživovací příspěvek z důvodu povolání svých synů Františka a Josefa, z nichž prvnější, narozený v r. 1896, povolán byl ke konání služby vojenské dne 15. dubna 1915 a zemřel následkem poranění dne 20. ledna 1917, druhý padl dne 18. září 1918.Okresní vyživovací komise zamítla uplatňovaný nárok, pokud jde o dobu před 1. listopadem (správně před 28. říjnem 1918) vzhledem k ustanovení § 4 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n., pokud jde o dobu pozdější vzhledem k tomu, že František Jareš konal presenční službu vojenskou a zemská vyživovací komise rozhodnutím ze dne 29. května 1920 proto, poněvadž František Jareš nekonal službu vojenskou v československé ozbrojené moci.O stížnosti, kterou podal Jan Jareš jako otcovský opatrovník 6 nezletilých dětí a Františka Jarešová jménem vlastním a která uplatňuje nárok stěžovatelů na vyživovací příspěvek pouze z důvodu povolání syna Františka, uvažoval nejvyšší správní soud takto:Pokud uplatňuje stížnost proti československému státu nárok na vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918, je bezdůvodnou vzhledem k ustanovení § 4 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n., který ve druhé větě uvádí, že nárok na vyživovací příspěvek za dobu tu nepřísluší. Jedná-li se však stěžovatelům o výrok, že jim nárok ten příslušel proti bývalému státu rakouskému, je stížnost pro nepříslušnost tohoto soudu nepřípustnou, poněvadž citovanou větou § 4 byla veškerá judikující činnost československých úřadů o nárocích těch po 1. listopadu 1919 zapovězena.Byla proto stížnost, pokud jde o tento nárok, zamítnuta.Pokud jde o nárok za dobu od 28. října 1918, sluší nárok ten posuzovati jednak dle zákona ze dne 23. července 1917 č. 313 ř. z., jednak ode dne 1. listopadu 1919 dle zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n.Ve směru poslednějším dlužno poukázati především na to, že příslušníci povolaného, uvedení v 2., odst. § 2 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. nemohou z tohoto zákonného ustanovení vyvozovati nárok před nejvyšším správním soudem stihatelný na to, aby jim přiznán byl vyživovací příspěvek dle citovaného zákona. Slovy »může býti přiznán vyživovací příspěvek« dává sice zákon úřadu právo, aby příspěvek poskytl, jsou-li tu všecky zákonné podmínky, ale nepropůjčuje tím na rozdíl od prvého odstavce straně žádný subjektivní nárok. Nezletilé děti stěžovatelů jsou sourozenci Františka Jareše, patří tedy mezi příslušníky uvedené v 2 odst. § 2 cit. zákona a nemají tedy co do příspěvku vyživovacího za dobu od l. listopadu 1919 nároku před nejvyšším správním soudem stihatelného a musela proto stížnost i pokud jde o jejich vyživovací příspěvek za dobu od 1. listopadu 1919, býti jako nepřípustná odmítnuta (§ 2 zákona o správ. soudě).Zbývá tedy ještě nárok nezletilých dětí za dobu od 28. října 1918 do 1. listopadu 1919 a nárok Františky Jarešové za dobu od 28. října 1918 vůbec.Stran těchto nároků shledána stížnost důvodnou. Neboť názor žalovaného úřadu, že jim nárok ten nepřísluší proto, poněvadž František Jareš nesloužil v ozbrojené moci státu československého, není ve shodě se zákonem. Dle zákona ze dne 27. července 1917, dle něhož posuzovati je nárok ten za dobu od 28. října 1918 do 1. listopadu 1919, způsobovalo, jak stanovil § 1 tohoto zákona ve znění upraveném zákonem ze dne 23. července 1919 č. 449 sb. z. a n., každé základem branné povinnosti neb i jen základem dobrovolné přihlášky nastalé povolání některého československého státního občana k vojenskému stavu a povolání nenáležejícího k aktivní službě v ozbrojené moci, že osobám, jsoucím k povolanému v poměru v § 2 blíže uvedeném, vznikl nárok na vyživovací příspěvek. Dle § 1 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. poskytuje se, je-li nařízena mobilisace nebo svolána domobrana, příslušníkům československé republiky, kteří konají v ozbrojené moci činnou službu vojenskou ať povinně neb dobrovolně a nenáležejí k vojenskému stavu z povolání a nekonají zákonnou službu presenční, státní vyživovací příspěvek.Oba zákony obsahují pak v § 4 ustanovení, že nárok příslušníků trvá i pro případ, kde povolaný byl v boji zabit neb zemře pro poškození v aktivní službě vojenské, ovšem jen do doby, kdy vejde v platnost nová zákonná úprava vojenských zaopatřovacích požitků.František Jareš byl československým státním příslušníkem, byl povolán základem branné povinnosti následkem svolání domobrany a zemřel následkem zranění v boji utrpěného.Že nesloužil v ozbrojené moci československé, není pro nárok příslušníků jeho rozhodným. V době, kdy byl k aktivní službě vojenské povolán a tedy následkem poranění zemřel, československý stát neexistoval a zákon ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. nikterak nevyloučil a ani vyloučiti nechtěl nároky příslušníků povolaného, jenž zemřel následkem poškození utrpěného ve válce konaje službu vojenskou v ozbrojené moci bývalého státu rakouského, ještě před vznikem státu československého.To byl by musel zákon výslovně vysloviti, jak učinil to v § 4 stran příspěvku za dobu před 28. říjnem. 1918. Zákon však vyloučení to nevyslovil, nemluví v § 4, odst. 3 o těch, kteří padli neb zemřeli následkem poranění utrpěného ve službě ozbrojené moci československého státu a je tedy patrno, že ta okolnost, že František Jareš nesloužil v ozbrojené moci československého státu, podlehnuv již před zřízením tohoto státu poranění ve službě vojenské utrpěnému, nemá na nárok příslušníků jeho na vyživovací příspěvek žádného vlivu. To vyplývá zřejmě z ustanovení zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n., v němž v § 1 se praví, že váleční poškozenci světové války mají nároky na požitky z pokladny státní podle ustanovení tohoto zákona a podmínkou na důchod je pouze státní občanství v československé republice. Je tedy právní názor žalovaného úřadu v odporu se zákonem. Následkem tohoto mylného právního názoru opomenul žalovaný úřad vyšetřiti a rozhodnouti, jsou-li dány ostatní podmínky nároku na vyživovací příspěvek, totiž ohrožení a závislost výživy a bylo proto naříkané rozhodnutí, pokud jím rozhodnuto bylo o nároku dětí stěžovatelů za dobu od 28. října 1918 do 1. listopadu 1919 a nároku Františky Jarešové za dobu od 28. října 1918 vůbec dle § 7 zákona o správním soudě zrušeno.