Čís. 7863.Stupeň zmenšení pracovní síly není sám o sobě směrným pro újmu na výdělku.(Rozh. ze dne 10. března 1928, Rv I 1035/27.)Žalobce byl závozníkem pivovaru a utrpěl úraz při srážce nákladního automobilu s vlakem. Žalobě proti dráze o náhradu škody oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud uvedl ohledně přisouzení náhrady ušlého výdělku v důvodech: Zákon stanoví v § 1325 obč. zák., že poškozenému dlužno nahraditi ušlý a v budoucnosti ucházející výdělek. Klade tedy důraz na ztrátu výdělku, nikterak na snížení —Čís. 7863 —406pracovních sil. Z toho následuje, že znalci lékaři udaný a prvým soudem zjištěný stupeň výdělečné schopnosti žalobcovy na 70% po dobu od 1. listopadu 1926 do 28. února 1927 a na 40% po dobu od 1. března 1927 do 30. června 1931 pro ustanovení ušlého výdělku není jedině směrodatný. Dlužno také zkoušeti, zda poškozený může nalézti se svým zbývajícím pozůstatkem pracovních sil zaměstnání v jeho vlastním povolání. Aby bylo dosaženo příznivého výsledku této zkoušky, dlužno bráti zřetel na způsob žalobcova povolání, před jeho úrazem, na trvalé následky jeho zranění a na hospodářské poměry na pracovním trhu. Žalobce jest kočí a roznášeč láhvového piva. Může tedy ovšem také pracovati v oborech, které nepředpokládají zvláštního odborného výcviku. Avšak nelze od něho žádati, by v zájmu strany k náhradě škody povinné nastoupil nějaké jemu cizí výdělkové zaměstnání, pro které by se teprve musel vycvičiti a které by musel provozovati na vlastní hospodářské nebezpečí. Poukaz žalované strany v odvolání k tomu, že žalobce jest s to, založiti z peněz, které mu byly přiřknuty na bolestném, samostatné obchodní podnikání (obchod zeleninou na příklad) jest proto zcela nepřípadný. Z posudku znalců lékařů, proti němuž nebyly vzneseny žádnou stranou námitky, vychází, že úraz vyvolal u žalobce trvale zkrácení, zmenšenou stabilitu, slabost a porušení funkcí pravé nohy. Jest notorické, že na pracovním trhu panuje veliká nabídka na straně zaměstnanců a s ní jest počítati po dlouhou ještě dobu. Podle všech těch okolností lze s jistotou usouditi, že žalobce nemůže vůbec nalézti při své jen 30% pracovní síle jeho povolání odpovídající výdělečné zaměstnání a že při 60% pracovní síle bude jeho výdělek menší než 60% jeho posledního výdělku. Pro tento důsledek mluví, pokud přichází v úvahu doba od 1. listopadu 1926 do 28. února 1927 také posudek lékařských znalců, pokud jde o dobu od 1. března 1927 do 30. června 1931, posudek znalce P-а z 3. září 1926. Právem tedy uznal první soud, že žalobci přísluší za dobu od 1. listopadu 1926 do 28. února 1927 plný, ušlý výdělek. Neprávem uznal pro dobu od 1. března 1927 do 30. června 1931, že žalobce má nárok jen na podíl ušlého výdělku, který jest přiměřený jeho pracovní neschopnosti. Podle názoru odvolacího soudu bylo přisouditi ze shora uvedených důvodů další podíl, odpovídající stupni zmenšení výdělkové způsobilosti. Odvolací soud cení tento díl na 20%, takže žalobci přísluší za dobu od 1. března 1927 do 30. června 1931 60% jeho výdělku.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany a uvedl v otázce, o niž tu jde, vdůvodech:Co se tkne výše důchodu přiznaného za dobu od 1. března 1927 do 30. června 1931, bylo uvážiti toto: Znalci lékaři použili ve svém posudku ovšem výrazu »újmy na výdělku« (»Erwerbseinbusse«), ač není úkolem znalců, nýbrž soudu, by tuto újmu na výdělku, t. j. ušlý výdělek vyšetřil, a ačkoliv se znalci měli omeziti toliko na to, by udali, zda a pokud pracovní energie, fysická pracovní síla vyšetřeného zraněním doznala újmy a po případě zůstává seslabenou. Že však znalci v souzeném případě výrazu »újmy na výdělku« nerozuměli jinak, než jako újmě na pracovní síle pokud se týče jako újmě na výdělečné schopnosti, vysvítá z toho, že používají střídavě obou pojmů. Proto také nebyla snad, jak míní žalovaná strana míra újmy na výdělku (po rozumu »ušlého výdělku«) již na základě posudku znalců tak nezměnitelně zjištěna, že by již nepodléhala soudcovskému přezkumu; dlužno také v otázce, zda stupeň zmenšení pracovní síly sám o sobě jest mírou pro újmu na výdělku, souhlasiti s odvolacím soudem, který na otázku tu odpověděl záporně. Neboť újma na výdělku nepřibývá nebo neubývá stejně tak jako pracovní schopnost, pokud se týče způsobilosti k povolání. Znamenalo by to nedbati známých skutečností, kdyby se popíralo, že invalidnímu pracovníku při dostatečné nabídce nezmenšené pracovní síly naskytuje se jen těžko příležitost ku práci vůbec. Je-li tedy, jak odvolací soud předpokládá jako soudu známé, toho času a na dlouhou dobu na pracovním trhu přebytek plnocenných pracovních sil, zmenšuje se přirozeně možnost nalézti práci tím více pro člověka, byť i jen částečně práce schopného a je slušno a spravedlivo, bylo-li u žalobce přihlédnuto k této nesnázi práci si opatřiti potud, že při pracovní síle jen 30%ní byla předpokládána plná neschopnost k práci a při 60%ní schopnosti k práci míra újmy na výdělku byla přiměřeně zvýšena. Dovolací soud pokládá 20%ní zvýšení odvolacím soudem určené za přiměřené, avšak i za postačitelné, poněvadž není důvodu pro předpoklad, že žalobce neměl vůbec možnosti najíti práci a že tedy i při 40%ní nezpůsobilosti k práci musil by býti pokládán za úplně nezpůsobilého k výdělku, poněvadž žalobce toto své tvrzení opřel jen o domněnky, nikoliv ale o prokázané skutečnosti.