=Sborník věd právních a státních, 2 (1902) / Nejednotnost úrazového pojištění. TABULKA

Nejednotnost úrazového pojištění.

1
Podává Dr. Lev Winter.
Rakouský zákon o pojišťování dělnictva pro případ úrazu ze dne 28. prosince 1887. č. 1. ř. z. na rok 1888 spracován byl cełkem dle původního zákona o úrazovém pojišťování dělnictva v říši německé ze dne 6. července 1884. Plným právem však náš zákon úrazový odchýlil se od svého německého vzoru hlavně ve dvou směrech, ve dvou zásadních otázkách: Jednak v tom, že nepřijal německý system rozvrhovací, nýbrž že hradí potřebu úrazových pojišťoven systemem kapitálovým, uhražovacím, jenž jednak poskytuje větší záruku pro to, že úrazové pojišťovny budou moci dostáti svým povinnostem, jednak udržuje příspěvky pojistné stále na stejné výši, a nesvaluje břemeno pojistné s dneška na pokolení budoucí. Za druhé uchýlil se náš zákon od německého zákona úrazového, přijav na místo německého pojišťování společenstevního pojištění na podkladě territoriálním. Uzákonění této druhé úchylky od zákona německého bylo odůvodněno různými závažnými momenty a sice jak rázu ryze hospodářského, tak rázu politického. Musilo se totiž přihlížeti k okolnosti, že různé obory našeho průmyslu nejsou ještě s dostatek vyvinuty; že v nich není zaměstnán tak veliký počet dělnictva, aby mohlo býti při něm pomýšleno na pojišťování na vzájemnosti se zakládající a předpokládající veliké množství pojištěncův; leda že by se na odboru tom vyžadovaly větší oběti finanční než na odborech jiných, čímž odbory průmyslové samy sebou již slabé, měly by v cestě o jednu překážku svého rozvoje více. Neméně vážně bylo nutno všimnouti si obtíží, jaké by byly spojeny s pojištěním společenstevním, při němž by v každém odboru anebo aspoň v odborech příbuzných bylo nutno zahrnouti celou říši, kdyžtě musilo by se dbáti naší veliké různosti jazykové, které v Německu neznají. A v tomto případě z otázky jazykové velice snadno mohla by se vyvinouti otázka třídní.
Bylo tedy na základě § 9. zák. úr. a vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 22. ledna 1889. č. 11. ř. z. po vyslechnutí poradního sboru pojišťovacího, dle § 49. úr. zák. zřízeného, a po vyslechnutí dobrého zdání výborů zemských, zřízeno sedm territoriálních úrazových pojišťoven dělnických a sice: v Praze pro Čechy, v Brně pro Moravu a Slezsko, ve Lvově pro Halič a Bukovinu, ve Vídni pro Dolní Rakousy, v Salzburku pro Horní Rakousy, Salzburk, Tyroly a Vorarlberk, ve Štýrském Hradci pro Štýrsko a Korutany a v Terstu pro Krajinu, Přímoří a Dalmacii.
Tato jednotnost úrazového pojištění založená na principu teritoriálním není však do důsledku provedena. Zákon o úrazovém pojištění sám do zásady té učinil několik průlomů, které jsou mnohdy značné důležitosti, a které mají dalekosáhlejší účinky, než snad na první pohled se zdá.
I.
Dokud u nás nebylo nuceného pojištění dělnictva pro případ úrazu, jakož i dosud v těch oborech, na které zákon o pojišťování úrazovém se nevztahuje, byl resp. jest dělník proti škodám, jež mu jsou způsobeny úrazem, chráněn jedině všeobecnými předpisy zákona občanského o závazcích k náhradě škody z činů nedovolených. Výjimkou v tom ohledu lépe postaveni byli zřízenci železniční, kteří aspoň do jisté míry chráněni byli zákonem ze dne 5. března 1869. č. 27. ř. z. o ručení podniků železničních za poranění osoby nebo usmrcení vzniklé nehodou na železnici. Obecné předpisy o náhradě škody jsou ovšem dělníkovi jen velmi málo na prospěch, což jest zcela přirozeno, poněvadž byly vypracovány za zcela jiné doby a pro zcela jiné poměry. Na základě § 1295. všeob. zák. obč. jest téměř nemožností, aby dělník domohl se na svém zaměstnavateli náhrady škody způsobené úrazem. Úrazy při práci v továrně, v dílně stanou se přece pravidelně jenom náhodou, tak že není možno někomu dokázati nějaké zavinění, a — casum sentit dominus (§ 1311. všeob. zák. obč.). Nicméně přirozenoprávní cit, probouzející se v dělnictvu v přímém poměru se stoupáním jeho uvědomění třídního, nemohl pochopiti, že zaměstnavatel, jenž třebas po dlouhou řadu let užíval dělníkovy síly pracovní, byl by jenom tenkrát povinen postarati se nějakým způsobem o dělníka v závodě jeho úrazem při práci zmrzačeného a výdělku zbaveného, když bylo by možno dokázati mu vinu, anebo aspoň culpam in eligendo, aby potud ručil také za své zřízence (§ 1315. všeob. zák. obč.). Tento přirozenoprávní cit mas lidových, neznající spletenou síť klausulí zákonných, spoléhající však s nezlomnou věrou v nějakou vysněnou ideální spravedlnost, hnal při každém vážnějším úrazu, zvláště však při úrazech, jež měly za následek smrt anebo trvalou nebo aspoň delší dobu trvající neschopnost ku práci, poraněného resp. jeho pozůstalé k žalobě proti zaměstnavateli o náhradu škody a placení bolestného. Bylo to tím přirozenější, čím pevněji bylo dělnictvo přesvědčeno, že zaměstnavatel nedbal oněch opatření, jichž zavedení ukládaly mu předpisy vydané na ochranu bezpečnosti těla a zdraví dělníkův. Ovšem výsledek v pravidelných případech byl téměř vždy týž: žaloba dělníkova byla zamítnuta.
Pro zaměstnavatele však každé vítězství v takovém sporu bylo vítězstvím Pyrrhovým. Dle starého řádu soudního spor o náhradu škody mohl se vléci hezky dlouho, a stál zaměstnavatele mnoho peněz. Na nějakou náhradu nákladů soudních od dělníka ve sporu podlehnuvšího nebylo ovšem ani pomyšlení. Dělník pak požívající práva chudých nemusil se obavou před velikými výlohami procesními dáti zastrašiti; dělník byl vlastně ke sporu tomu přímo donucován, kdyžtě úspěch v něm byl poslední jeho nadějí. Dle statistiky v letech osmdesátých v Německu sestavené bylo 88% všech žalob podaných dělníky proti zaměstnavatelům o náhradu škody způsobené úrazem, zamítnuto. Ale jednak zbývajících 12%, jednak škody, zaměstnavatelům i při příznivém pro ně výsledku sporu vznikající, nutily zaměstnavatele ohlédnouti se po prostředku, pomocí kterého by se škodám těmto vyhnuli. Prostředkem tím bylo soukromé pojišťování dělnictva. Někdy to bylo vlastně jenom pojištění zaměstnavatele, neboť podobný pojišťovací ústav vyplatil důchod poraněnému dělníkovi, resp. jeho pozůstalým pouze tenkráte, když by byl měl zaměstnavatel sám jej platiti, tedy pravidelně po řádně provedeném procesu. Ale již zde bylo postavení dělníkovo poněkud aspoň usnadněno, poněvadž zaměstnavatel, když nešla náhrada škody z jeho vlastní kapsy, snáze přiznal nějaké svoje zavinění anebo i culpam in eligendo, než kdyby byl měl platiti sám. (Podobnou smlouvu mají na př. elektrické podniky král. hlav. města Prahy s jedním pojišťovacím ústavem v Praze.) Různí zaměstnavatelé však, v jichž závodech úrazy byly častější, pojišťovali svoje dělníky u podobných ústavův i pro případ úrazu nikým nezaviněného, a obyčejně aspoň z části sami také přispívali ku premiím pojistným.
Když tedy počalo se u nás jednati o zavedení obligatorního pojišťování pro případ úrazu, bylo se obávati, že by zaměstnavatelé, očekávajíce brzké jeho uzákonění, nechtěli již podobné smlouvy s pojišťovacími ústavy uzavírati, a že dělnictvo až do uzákonění úrazového pojištění opět bude úplně bez ochrany. Aby tedy zaměstnavatelé, kteří dosud svoje dělníky pojišťovali, od toho neupustili, a aby zaměstnavatelé smluvami podobnými vázaní ještě na delší dobu neutrpěli škody eventuelním dvojím pojištěním, bylo pojato do § 61. zák. úr. ustanovení přechodní, že úrazová pojišťovna zřízená na základě § 9. nebo § 58. úr. zák. vstoupí v podobné smlouvy uzavřené před 1. březnem 1886, pokud ještě neuplynula doba, na kterou byly uzavřeny, tím způsobem, že úrazová pojišťovna sama bude platiti premie místo zaměstnavatele, na druhé straně však že pojišťovací ústav bude vypláceti úrazové pojišťovně ty obnosy, které by měl platiti pojištěnci na základě smlouvy pojišťovací následkem nastalých úrazů podnikových. Totéž ustanovení obsahuje článek IV. zák. ze dne 20. července 1894 č. 168. ř. z. o rozšíření úrazového pojištění, který dobu uzavření smlouvy stanoví na den 1. listopadu 1893. Ovšem platí tato výjimečná ustanovení jenom tenkrát, když dotyčný zaměstnavatel oznámil takovou smlouvu pojišťovací příslušnému úřadu politickému a předložil mu pojistku ve třech měsících potom, co zákony citované vstoupily v platnost. Obsahuje-li však podobná pojišťovací smlouva klausuli, že má býti pokládána za mlčky obnovenu, nebyla-li vypověděna v době určité před uplynutím času, na který byla uzavřena, tedy jest tato obnovená pojišťovací smlouva smluvou novou, a úrazová pojišťovna může vstoupení v takovou smlouvu odepříti (nález správního dvoru soudního ze dne 27. listopadu 1891. č. 6271. sbírky Budwińského a j.).
Celkem však dnes má přechodné ono ustanovení již význam nepatrný, poněvadž — jsou-li vůbec ještě jaké podobné smlouvy pojišťovací v platnosti — bude jich již velmi málo a v nejbližší době musí vymizeti. Také dělník není na nich přímo interessován, neboť — třebas o tom v zákoně úrazovém není nic výslovně ustanoveno — dělník se svým nárokem obrátiti se může vždy přímo na úrazovou pojišťovnu, a bylo resp. jest její věcí, aby se hojila na pojišťovacím ústavě, jsou-li tu potřebné k tomu dle smlouvy podmínky.
II.
Daleko důležitější však než přechodné ustanovení § 61. úr. zák., jest ustanovení § 58. úr. zák., které naprosto nemá významu přechodného. Ačkoliv přijal náš zákon zásadu territoriálního pojištění, přece ponechal principu společenstevního pojištění široká zadní dvířka.
Mohl-li tehdejší ministeriální rada Dr. Steinbach, který jako zástupce vládní zastával osnovu zákona úrazového v poslanecké sněmovně, prohlásiti o § 1. úr. zák., že jest výsledkem kompromisu nejrůznějších zájmův, možno s týmž právem říci o § 58. úr. zák., že jest výsledkem kompromisu nejrůznějších politických stran. V původní osnově vládní bylo totiž pomýšleno na zřízení úrazové pojišťovny pro každý obvod obchodní a živnostenské komory. Většině výboru živnostenského, kterému osnova ta po prvním čtení dne 7. prosince 1883. byla přikázána, zdál se obvod ten příliš malý. Vedle toho minorita výboru — německá levice, tehdy v oposici se nacházející — chtěla, aby úrazové pojištění u nás bylo i ve vnější organisaci přizpůsobeno úrazovému pojištění v Německu, i vyžadovala pojištění společenstevní. V minoritní zprávě podané poslanecké sněmovně dne 24. února 1885. poukazuje se zejména k tomu, že Štýrsko, Korutany, Krajina, Přímoří, Tyroly, Vorarlberk a Dalmacie dohromady mají jenom 1109 podniků, podléhajících dle § 1. osnovy vládní úrazovému pojištění, se 63449 dělníky, jež bude nutno pojistiti — tedy že všechny ty země dohromady neposkytly by tolik členstva úrazové pojišťovně territoriální, tolik by jí mohl poskytnouti jediný průmysl bavlnický v Rakousku. A vyjme-li se z toho počtu Štýrsko, zbude dokonce jenom 628 podniků s 39804 dělníky. Podobně Halič a Bukovina měly dle výpočtu minority jenom 1098 podniků s 16866 dělníky podléhajícími úrazovému pojištění. Minorita dále uváděla pro svůj návrh, že v territoriálních úrazových pojišťovnách vyvine se záhy duch bureaukratický, který vzbudí nedůvěru lidu k ústavům těm. A jak ani jinak nebylo možno: otázka ta dostala i nátěr politický, když většina výboru živnostenského změnila osnovu vládní v tom smyslu, že učinila podkladem organisace pojišťoven nikoli obvody obchodních a živnostenských komor, nýbrž obvody zemí.
Aby však princip majoritou přijatý byl v zákoně vysloven, a aby i minoritě bylo vyhověno, byl do osnovy vládní vsunut § 58. následujícího znění:
»Spojí-li se větší počet podnikatelů závodů pojišťování podléhajících, ať již náležejí obvodu jedné úrazové pojišťovny či obvodům několika pojišťoven, aby úrazové pojištění v tomto zákoně předepsané zřízením zvláštní úrazové pojišťovny sami předsevzali, může ministrem vnitra po vyslechnutí dotčených úrazových pojišťoven, jakož i pojišťovací rady v § 49. úr. zák. uvedené, dáno býti k tomu svolení za následujících podmínek:
1. když předložený návrh stanov obsahuje ustanovení, že osoby v oněch závodech zaměstnané, pokud podléhají úrazovému pojištění, jsou proti následkům úrazu aspoň v té míře pojištěny jako v tomto zákoně, a že se na nich nevyžadují větší příspěvky než podle tohoto zákona jest to dovoleno;
2. když vyloučením závodů žadatelův ze svazku dotčených úrazových pojišťoven není ohrožena trvalá schopnost těchto dostáti všem závazkům;
3. když nová pojišťovna, již žadatelé míní zříditi, v každém směru dá očekávati plnou jistotu, že bude moci splniti všechny povinnosti naproti pojištěným.«
Živnostenský výbor původně mluvil v první větě o »závodech stejnorodých nebo hospodářsky příbuzných« ; slova ta však později vypadla, takže pouze z nadpisu §§ 57. — 59. úr. zák. dovídáme se, že tu jde o úrazové pojišťovny společenstevní, kteréhož názyu text zákona nikde neužívá.
Poněvadž však majorita těmto na ní vlastně vylákaným pojišťovnám společenstevním valně nevěřila, dala hned v § 59. úr. zák. ministrovi vnitra moc, aby společenstevní úrazovou pojišťovnu zrušil, nebude-li poskytovati žádané jistoty. Mimo to však přikázala, že společenstevní úrazová pojišťovna, jakmile stanovila stabilní rentu poraněnému nebo jeho pozůstalým, musí ji ihned kapitalisovati, a kapitál zaslati territoriální úrazové pojišťovně, v jejíž obvodě se nachází. Tato pak sama rentu pojištěnci vyplácí. Jest zcela snadno pochopitelno, že s ustanovením tím nebyly valně spokojeny úrazové pojišťovny territoriální, neboť v jejich rozvahách kapitál jim odevzdaný tvořil jenom průběžnou položku; ony měly sice práci s vyplácením renty, ale neměly z toho nijakého užitku. I žádaly, aby ustanovení to bylo zrušeno. Těmto přáním bylo vyhověno článkem IX. zákona ze dne 20. července 1894. č. 168. ř. z. aspoň ohledně těch společenstevních úrazových pojišťoven, které mají více než 50000 členův.
Výjimka tato měla úplně osamostatniti společenstevní úrazovou pojišťovnu rakouských železných drah ve Vídni.
Zřízenci železniční ovšem byli jenom ve skrovné míře pojištěni pro případ úrazu. Vztahovaloť se pojištěni to dle § 2. úr. zák. na železniční závody jenom tenkrát, byly-li integrující částí nějakého podniku pojištění podléhajícího, a jako taková výhradně tomuto podniku věnovány. Jinak byli pro případ úrazu pojištění jenom ti zřízenci železniční, na které se vzhledem k jich zaměstnání mimo vozbu nevztahoval zákon ze dne 5. března 1869. o ručení. Vláda ovšem musila uznati oprávněnost námitek proti tomuto stanovisku pronášených a dokazujících, že o nějakém ekvivalentu úrazového pojištění při zákonu o ručení nemůže býti ani řeči, kdyžtě jednak vždy téměř nutno vymáhati rentu dlouho trvajícím, nákladným a pochybným procesem, jednak nejsou pojištěny případy neodvratitelné moci vnější, zavinění osoby třetí anebo zavinění poraněného samotna. Ale chtějíc míti uzákoněnu aspoň osnovu, vláda prohlašovala, že pokládá celou osnovu jenom za zkušební kámen, že proto sáhla nejprve tam, kde pomoci bylo nejvíce zapotřebí, a že záhy na základě zkušeností, jichž se při tomto zákoně nabude, přikročí k rozšíření zákona úrazového.
Za takových okolností uzákoněn byl § 2. zák. úr.
Zákon sotva ustoupil v platnost, a již železné dráhy použily § 58. úr. zák. Podáním ze dne 27. září 1888. č. 9410. c. k. generální ředitelství rakouských státních drah zažádalo u c. k. ministerstva vnitra za povolení ku zřízení zvláštní úrazové pojišťovny a předložilo její stanovy. Pojišťovací rada byvši požádána o dobrozdání, souhlasila. Úrazové pojišťovny v Praze, v Brně a v Terstu ničeho nenamítaly; ostatní však namítaly, že by vyloučením celé řady pojištěnců značně utrpěly, i žádaly, aby ministerstvo žádaného povolení neudělilo. Výnosem ze dne 18. září 1889. č. 16992. ministerstvo vnitra však ku zřízení společenstevní úrazové pojišťovny železných drah svolilo, když v předběžných poradách železné dráhy slíbily, že zřídí pro nepojištěné své zřízence zvláštní pensijní ústav během jednoho roku. Tomuto závazku dráhy železné dostály aspoň potud, že předložily do roka stanovy takového ústavu; zároveň však projevily názor, že bylo by lépe, aby zákonem jim bylo dovoleno, přistoupiti k některé úrazové pojišťovně se všemi zřízenci dobrovolně. Nebyl tedy pensijní ústav původně zamýšlený zřízen, a vláda pojala do osnovy zákona o rozšíření úrazového pojištění, kterou dne 3. listopadu 1891. předložila sněmovně poslanecké, ustanovení, kterým umožněno jest dobrovolně všechny zřízence pojistiti, i jmenovala při tom výslovně železné dráhy.
Sněmovna však šla dále a podrobila železné dráhy pojištění povinnému v čl. I. odst. 1. zák. o rozšíření. Poněvadž nyní zákonnému pojištění podléhá daleko největší část personálu drah, nebylo by to již stálo za to, pro malý počet zbývajících osob zřizovati zvláštní ústav. Železné dráhy přijaly tedy i tyto své zřízence, kteří zákonnému pojištění nepodléhají, za členy společenstevní úrazové pojišťovny (§ 2. lit. B odst. 2. a § 3. odst. 2. stanov, společ. úr. pojišť.). Ovšem stalo se tak s důležitou výhradou. Tyto osoby mohou býti totiž dle § 17. stanov z pojištění vyloučeny, usnese-li se na tom při valné hromadě dvoutřetinová většina v kurii delegátův, jmenovaných podniky železničními, a representují-li delegáti při hlasování přítomní aspoň tři čtvrtiny všech delegátův, kteří v této kurii mají právo hlasovací. O návrhu na tuto změnu stanov delegáti pojištěnců návrhem tím dotčených práva hlasovacího nemají. Železné dráhy mohou tedy takto, kdykoliv jim libo, zrušiti slib ministrovi nezávazně daný.
Jak se ani u dítka kompromisu nedá jinak mysliti, jest § 58. úr. zák. polovičatý. Nepřikázal totiž, že když jednou již ku zřízení společenstevní úrazové pojišťovny dojde, má býti členství v ní pro všechny závody dotyčného oboru závazno. A možno li uváděti proti tomuto poněkud šablonovitému vyřízení věci různé námitky u jiných oborův, jistě nemohou býti proneseny proti požadavku obligatorního členství při společenstevní úrazové pojišťovně železných drah. Vždyť vláda opírala se při projednávání původního zákona úrazového rozšíření úrazového pojištění na železniční zřízence z toho důvodu, že není možno vtěsnati do territoriálních úrazových pojišťoven podniky železniční rozložené v území různých pojišťoven; že jest obtížno v territoriální úrazové pojišťovně pojistiti lidi, jichž působnost není nijak místně obmezena; a obtíže tyto se ještě zvětšily, když zákon rozšiřovací některým druhům železničních zřízenců vyměřil rentu zcela jinak než zákon původní. Všechno tedy mluvilo pro obligatorní členství železných drah ve zvláštní úrazové pojišťovně, odpovídající individualitě tohoto odboru; i příslušný iniciativní návrh byl podán. Přes to k tomu nedošlo.
A tak dnes můžeme konstatovati, že členy společenstevní úrazové pojišťovny jest 40 podniků železných drah a 273856 zřízenců železničních. Poněvadž však u všech železných drah v Rakousku bylo zaměstnáno r. 1899. 282992 pojištěných osob, tedy plyne z toho, že 9136 osob u železných drah zaměstnaných a úrazovému pojišťování podléhajících nebylo pojištěno u společenstevní úrazové pojišťovny železných drah. Pro tyto dělníky vznikají z toho různé stinné stránky. Není nejmenší vadou nejednotnosti našeho úrazového pojištění ta okolnost, že dělník neví, kam má se obrátiti, přihodí-li se mu úraz. Zde však padá hlavně na váhu, že dělníci u společenstevní úrazové pojišťovny nepojištění, ač u železných drah zaměstnaní, nepožívají těch výhod, kterých požívají členové tohoto ústavu. Výhody ty jsou dvojího druhu: jednak vliv na správu, jednak v některých případech vyšší procento renty. Že pak vliv na správu úrazové pojišťovny není nijakým statkem abstraktně ideálním, nýbrž že promítá se ve zcela konkretní přiznávání či odepírání důchodu atd., leží na bíle dni.
Stanovy společenstevní úrazové pojišťovny, podléhajíce státnímu schválení, musí se celkem shodovati s ustanoveními zákona úrazového. Ale § 58. úr. zák. opravňuje ministerstvo vnitra k povolení odchylek od předpisů zákonných, pokud zvláštními poměry jsou odůvodněny. Ve stanovách úrazové pojišťovny železných drah povolil pak ministr vnitra následující podstatné úchylky.
Kdežto dle § 12. zák. úr. (§ 10. stanov pražské úrazové pojišťovny) představenstvo úrazové pojišťovny skládá se ze stejného počtu zástupců zaměstnavatelův, zástupců dělnictva a osob jmenovaných ministrem vnitra po vyslyšení dotyčného výboru zemského — představenstvo úrazové pojišťovny železných drah jest tohoto vlivu vlády zcela prosto. Dle § 20. stanov schválených výnosem ministerstva vnitra ze dne 11. prosince 1894. č. 31618 představenstvo ústavu skládá se z 18 členů, z nichž po 9 volí zástupci zaměstnavatelstva a zástupci zřízencův. Volba jest omezena poněkud tím, že všichni členové představenstva musí bydleti ve Vídni nebo v policejním rayonu vídeňském; dále pak tím, že samostatné lokální dráhy, jakož i každá dráha, jejíž pojištění členové měli roční příjem větší než 10 milionů korun, musí míti v představenstvu aspoň po 2 zástupcích, z nichž aspoň jednoho volí zřízenci, druhého dráha. Dle § 23. stanov jest představenstvo schopno usnášeti se, jest-li přítomno aspoň 10 členův; dle § 24. stanov jest k usnesení zapotřebí absolutní většiny všech přítomných. Když tedy zástupci dělnictva řádně docházejí do schůzí představenstva, a jsou-li solidární, nemůže se představenstvo proti vůli jejich na ničem usnésti. Rovněž mohou zástupci dělnictva zmařiti jakékoliv usnesení, kdyby všichni ze schůze představenstva se vzdálili. Ku změně stanov ústavu jest dle § 17. stanov třeba většiny valné hromady kvalifikované a sice tak, že musí býti přítomny v každé kurii nejméně tři čtvrtiny všech delegátů té kurie, a s návrhem na změnu stanov musí souhlasiti aspoň dvě třetiny přítomných. Tedy proti vůli solidárních zástupců dělnictva nemůže býti předsevzata žádná změna stanov. Kdežto tedy v territoriálních úrazových pojišťovnách zástupci dělnictva jsou vždy v menšině, hlasují-li členové představenstva vládou jmenovaní se zástupci zaměstnavatelův, v úrazové pojišťovně železných drah není možno mluviti o přehlasování: tam nutno se dorozumět, přesvědčit.
Již tento vliv dělnictva nezůstává bez účinku na výši přiznávaných rent a na přiznání renty vůbec. Mimo to však zákon některým kategoriím železničních zřízencův poskytuje zvláštní výhody naproti ostatnímu dělnictvu.
Čl. VII. zákona rozšiřujícího sprostil všechny železniční zřízence povinnosti platiti příspěvky pojistné, kdyžtě dráhy samy o to žádaly; mimo to zrušil obmezení § 6. zák. úr., dle kterého roční výdělek dělníka nebo úředníka závodního, jenž bere se za podklad výpočtu náhrady škody, obmezoval se na třistanásobný průměrný výdělek denní a na obnos 2400 K. Železniční zřízenci mají býti pojištěni s celým svým ročním výdělkem zahrnujíc v to i nestálé důchody (mílové atd.).
Poněvadž pak zrušen byl pro železniční zřízence zákon z roku 1869. o ručení — vyjímaje ty případy, že zaměstnavatelem úmyslně (§ 46. úr. zák.) nebo zřízenci jeho úmyslně nebo zaviněně (§ 47. úr. zák.) úraz byl způsoben — udělil zákon na podnět panské sněmovny těm železničním zřízencům, kteří by byli mohli činiti nárok na náhradu škody dle zákona o ručení, rentu o polovici vyšší, při trvalém chřadnutí dokonce až do 120% plného ročního výdělku, pozůstalým pak rentu o dvě třetiny vyšší, než jak ji stanoví § 7. úr. zák.
Společenstevní úrazová pojišťovna rakouských železných drah jest jediný ústav, který v Rakousku na základě § 58. úr. zák. byl uveden v život. A sotva asi k jinému podobnému ústavu dojde, kdyžtě úrazové pojišťovny territoriální tak se již vžily, že není třeba na společenstevní úrazovny pomýšleti, a kdyžtě mimo to zaměstnavatelům sotva napadne, aby chtěli ručiti za povinnosti zvláštní úrazové pojišťovny jako rukojmí a plátci (§ 59. úr. z.).
Možno tedy celkem tuto výjimku z jednotné zásady territoriálního pojištění pro případ úrazu prohlásiti za výhodu pro dělnictvo, aspoň dle zkušeností dosud nabytých, a dlužno jenom litovati, že společenstevní úrazová pojišťovna železných drah není s to, aby přinutila všechny železné dráhy k přistoupení.
III.
Zcela jiný obraz se nám však naskytne, přihlédneme-li k další výjimce, obsažené v § 57. úr. zák., který zní: »Existuje-li při některém podniku, podléhajícím pojištění, ústav, dle jehož stanov státem schválených osoby v podniku zaměstnané v § 1. naznačené, jsou pojištěny proti následkům úrazů při podniku aspoň v té míře, jako dle ustanovení tohoto zákona, a přispívá-li podnikatel k tomuto ústavu aspoň v té míře, jako by měl přispívati dle tohoto zákona k účelům úrazového pojištění, jest podnikatel oprávněn žádati, aby podnik jeho nebyl pojat do pojišťovny, jež dle § 9. se zřídí. O žádosti té rozhodne ministr vnitra prozkoumav dotyčný ústav. Žádost ta má býti zamítnuta, když stav jmění anebo rozvaha ústavu neposkytují plnou jistotu pro splnění všech povinností naproti pojištěncům.« Nedůvěřuje však ani těmto ústavům, zákon vyžaduje, aby ihned po určení stabilní renty kapitál její odvedly territoriální úrazové pojišťovně, v jejíž obvodě se nacházejí (§ 59. úr. zák., § 49. stanov pražské úraz. pojišť.).
Úmysl zákonodárce jest zcela jasný. Zákonem úrazovým, který nepřišel bořit, nýbrž tvořit, neměly býti zničeny ústavy již stávající, na jichž zřízení a vžití se byla jistě vynaložena značná péče, pokud při jich stavu majetkovém nebylo se obávati ujmy pojištěncův. Doslov zákona nepřipouští vůbec o tomto úmyslu pochybnosti. Živnostenský výbor poslanecké sněmovny nahradil znění osnovy vládní: »Jest-li s podnikem úrazovému pojištění podléhajícím spojen ústav...« přesnějším zněním: »Existuje-li při podniku...« I doslov první věty § 57. »... aby podnik jeho nebyl pojat do pojišťovny, jež dle § 9. se zřídí«, mluví zcela jasně, že zákonodárce neměl na mysli zakládání nějakých ústavů nových snad ještě po zřízení úrazové pojišťovny territoriální. Proto také § 8. vzorných stanov pro úrazové pojišťovny vydaných ministerstvem vnitra ve shodě s ministerstvy obchodu a financí výnosem ze dne 24. ledna 1889. č. 13. ř. z. mezi těmi případy, kdy podnik podléhající pojištění v territoriální úrazové pojišťovně přestává býti členem této pojišťovny, uvádí sice sub a) 3. případ, když podnik ten zařaděn jest do úrazové pojišťovny utvořené na základě § 58. úr. zák., neuvádí však nikde, že by některý člen úrazové pojišťovny territoriální mohl se dáti pojistiti u ústavu dle § 57. úr. zák. zřízeného. Přes to bylo nutno zakročení správního dvoru soudního, a připomenutí jeho, že § 57. úr. zák., jsa ustanovením výjimečným, musí býti přísně interpretován, a že nesmí býti povoleno zřizování ústavů pojišťovacích, pro něž není v doslovu zákona podmínek (nález ze dne 30. září 1892. č. 6777.).
Vláda sama příliš rigorosně v té věci si nevedla. Tak na př. výnosem ministerstva vnitra ze dne 5. dubna 1890. č. 20986./89., tedy již v době, kdy zákon úrazový byl v platnosti, schválila zřízení »ústavu pro úrazové pojišťování dělníků, zaměstnaných v závodech podrobených pojištění na knížecích Schwarzenberských statcích v jižních Čechách« se sídlem v Krumlově a analogického ústavu Schwarzenberského v severních Čechách se sídlem v Postoloprtech. Jsou to jediné dva ústavy, zřízené na základě § 57. úr. zák. v obvodě úrazové pojišťovny dělnické pro království České v Praze. Stanovy ústavů těch přesně liší nároky, které poraněný člen ústavu může činiti na základě zákona úrazového, a které na základě smlouvy pracovní resp. řádu služebního. Kdežto dle 11. stanov vyměřuje se zraněnému resp. jeho pozůstalým renta ve shodě s §§ 6. a 7. úr. zák.: § 13. stanov výslovně poskytuje dělníkovi v případě úplné neschopnosti ku práci aspoň 75% jeho výdělku (místo 60% dle zákona úrazového), při částečné neschopnosti ku práci rentu přiměřeně nižší; vdově nebo vdovci rentu 20%, manželskému dítěti, které nemá jednoho z rodičů 20%, nemá-li oba rodiče, 25% (dle zákona úrazového 15% resp. 20%); nemanželskému dítěti 10%; důchod vdovy a sirotků dohromady nesmí převyšovati 60% důchodu zraněného živitele rodiny (dle zákona úrazového 50%). Mimo to kníže může povoliti zraněnému nebo jeho pozůstalým další podporu (§ 14. stanov). Poněvadž dle § 59. zák. úr. ústav dle § 57. zák. úr. zřízený, musí po konstatování stabilní renty kapitál této zaslati territoriální pojišťovně úrazové, tedy poraněný dostává důchod úrazový, jenž mu přísluší na základě zákona úrazového, od territoriální pojišťovny úrazové v Praze; důchod pak, jenž mu přísluší na základě řádu služebního, dostává od knížecí pokladny toho panství, v jehož obvodě úraz se přihodil (§ 20. stanov). Všechny příspěvky pojistné platí kníže ze svého (§ 7. stanov). Pokladna knížecí vyplácí vdově náhradní příspěvek, i když se znovu provdá (§ 23. stanov); vystěhuje-li se někdo, kdo renty požívá, za hranice Rakouska, dostane za své nároky na náhradní příspěvek z pokladny knížecí jednou pro vždy odbytné, jehož výši určí kníže (§ 24. stanov).
Na první pohled mohlo by se zdáti, že ze Schwarzenberského ústavu pojišťovacího vyplývají pro dělnictvo samé výhody. Čertovo kopýtko těchto ústavů spočívá však v jich správě, která vlastně o nárocích členstva na renty rozhoduje, § 29. stanov dává ovšem pojištěncům ve správě podobné zastoupení, jaké jim poskytuje i § 17. zákona o bratrských pokladnách, totiž zastoupení dvoutřetinové. Správní výbor skládá se totiž ze ředitele panství Krumlovského resp. Postoloprtského jako starosty, z důchodního panství jako účetního a ze zvolených členů místního výboru Krumlovského resp. Postoloprtského. Místní výbor pak může býti zřízen v každém závodě, kde zaměstnáno jest aspoň 50 osob, a skládá se vždy z ředitele podniku nebo panství jako starosty a 4 členů zvolených členstvem (§ 34. stanov) relativní většinou při tajném hlasováni (§ 36. stanov). Skládá se tedy správní výbor ústavu ze 4 osob volených pojištěnci a ze 2 úředníků panství.
Jest-li však v nejvyšší míře oprávněn stesk hornictva, že volby do představenstev pokladen bratrských nejsou svobodny, a že dělničtí členové představenstva jsou úplně závislí na zaměstnavatelích, oč větší jest tato závislost dělnictva v ústavech Schwarzenberských, dělnictva zemědělského, které nepožívá ochrany, jaké dělnictvu hornickému poskytuje zákon horní, které nepožívá ochrany, jakou ostatní dělnictvo má v živnostenském řádě, které naopak jest stále ještě svíráno těsnými pouty řádu čeledního! Správa ústavu jest úplně bez kontroly veřejnosti, která vůbec všude blahodárně působí, nejvíce však tam, kde jedná se o možný konflikt dvou svářících se zájmů nestejné síly.
Postavení dělnictva v bratrských pokladnách a v těchto ústavech Schwarzenberských do jisté míry jest si podobno: v obou těchto institucích jsou zaměstnavatelé v nejvyšší míře přímo sami hmotně na tom interessováni, aby bylo přiznáváno rent co nejméně ve výši co nejmenší. Dělnictvo u ústavů Schwarzenberských jest pak na tom ještě hůře než členové bratrských pokladen. Neboť tito platí aspoň polovici příspěvků, přispívají polovicí také ku krytí rozpočtového deficitu — v ústavu Schwarzenberkově však zaměstnavatel všechno platí sám, jsa zodpověděn jako rukojmí a plátce (§ 59. úr. zák., § 16. stanov) za všechny povinnosti ústavu. Ký div, že se cítí býti stranou. Ký div, že úředníci jeho, zastávajíce zájem pána svého, hledí ho zbaviti povinnosti vypláceti přes tu chvíli kapitál za zraněného dělníka territoriální úrazové pojišťovně. Ký div, že proto nárok dělníkův snadno zamítnou, a že dělničtí členové představenstva, kteří mohou každé chvíle býti vypověděni z práce a zbaveni výdělku a výživy, nedovedou se vůli úředníků náležitě vzepříti! Ovšem má poraněný právo z každého nálezu správního výboru odvolati se k rozhodčímu soudu, do kterého volí své dva důvěrníky proti dvěma důvěrníkům výboru; i má naději, že zde bude nárok jeho uznán a renta mu vyplacena následkem nálezu rozhodčího soudu. Ale stačí, aby oba důvěrníci výboru byli proti němu, a aby jeden z nich buď volbou nebo losem byl určen za předsedu rozhodčího soudu — k zamítnutí žaloby.
Tak se stalo, že stabilní renty byly oběma pojišťovacími ústavy Schwarzenberskými přiřknuty roku 1897. v 6 případech, roku 1898. a roku 1899. vždy v 11 případech, 2 ačkoliv podniky, jež v ústavech oněch jsou zahrnuty, pro svoji zvláštní nebezpečnost jsou klasifikovány průměrným procentem nebezpečí 48 a výše, a jsou zařaděny do VIII. až XII. třídy nebezpečenské.
IV.
Výjimky z jednotnosti úrazového pojištění, o kterých až dosud jsme se zmínili, jsou buď takové, že týkají se jenom poměrně nepatrné části dělnictva, které pak ovšem jsou na škodu; anebo vztahují se sice na veliký počet dělnictva a sice na kategorii velice důležitou, které jsou však na prospěch. Ani to, ani ono není bohužel možno říci o nejdalekosáhlejší výjimce, kterou sankcionoval neblahý »kompromis nejrůznějších zájmův« v § 1. odst. 5. úr. zák. Zahrnuje totiž v platnost úrazového zákona pouze doly na nerosty nevyhražené, citovaný předpis slibuje, že pojištění dělníkův a úředníků zaměstnaných v dolech na vyhražené nerosty a v závodech k nim patřících proti následkům úrazu podnikového bude upraveno zvláštním zákonem. Vyhraženými nerosty jsou pak ve smyslu § 3. všeobecného zákona horního ze dne 23. května r. 1854. č. 146. ř. z. nerosty, kterých jest možno použiti pro jich obsah kovů, síry, ledku, skalice a kuchyňské soli, dále cementové vody, tuha a pryskyřice, a konečně všechny druhy černého a hnědého uhlí.
Tato výjimka jest přímo klasickým dokladem neurčitosti sociální politiky v Rakousku. Původní osnovou úrazového zákona, kterou dne 7. prosince 1883. ministr dr. Pražák jako správce ministerstva spravedlnosti předložil sněmovně poslanecké, byly úrazovému pojištění podrobeny všechny doly bez rozdílu. Stanovisko to bylo tak samozřejmé, že výbor živnostenský zplna je akceptoval. Jenom co do způsobu pojištění uchýlil se již tenkrát § 13. osnovy vládní, přijatý jako § 58. v návrhu výboru živnostenského od jednotného pojištění territoriálního, připustiv následující výjimku: »Doly na vyhražené nerosty a závody na základě § 131. zákona horního k nim patřící, při kterých dle předpisů zákona horního zřízeny jsou bratrské pokladny, nemají býti pojaty do úrazových pojišťoven. Pokud však stanovami bratrské pokladny osoby v takovém podniku zaměstnané proti následkům úrazu podnikového nejsou aspoň v té míře pojištěny, jako dle předpisů tohoto zákona, a pokud podnikatel k této bratrské pokladně nepřispívá aspoň takovými příspěvky, jakými by k účelu pojištění dle tohoto zákona měl přispívati, musí dotyčné podpory bratrských pokladen resp. příspěvky podnikatelů nejdéle do jednoho roku po tom, co tento zákon vstoupí v platnost, přiměřenou změnou stanov býti zvýšeny až k naznačeným minimálním obnosům. Kdyby pokladna tuto změnu stanov v uvedené lhůtě neprovedla, anebo vyjde-li na jevo při kontrole bratrské pokladny, kterou má příslušný úřad dozorčí předsevzíti, že stav anebo správa jmění neposkytují jistoty plné pro splnění povinností pokladny naproti pojištěným, pak jest ministr vnitra oprávněn, dorozuměv se s ministrem orby, a pokud jde o doly solné a závody k nim patřící, i s ministrem financí, naříditi pojetí dotyčného podniku do úrazové pojišťovny toho obvodu.«
Vláda dávala tím majitelům dolů do rukou značnou moc; měliť tito nyní na vůli, buď přizpůsobiti bratrskou pokladnu úrazové pojišťovně, anebo když by vzhledem k § 15. osnovy vládní, o němž ihned se zmíníme, viděli v tom pro sebe nebezpečí hmotné škody, dáti pojati bratrskou pokladnu do úrazové pojišťovny territoriální.
Vláda odůvodňovala toto svoje počínání v motivech osnovy následujícím způsobem: »Mohla by se zde vyskytnouti otázka, zdali by vzhledem k § 210. horn. zák., dle kterého k podporování pomoci potřebných horníkův jakož i jich vdov a sirotků mají býti zřízeny pokladny bratrské, a dle kterého každý majitel dolu jest povinen, buď postarati se o zřízení samostatné podobné pokladny u svého závodu, anebo aspoň se svolením horního úřadu spojiti se s jinými majiteli dolů, zdali by také tyto doly a závody dle § 131. zák. hor. k nim patřící neměly býti vyňaty z úrazového pojištění. Vláda však domnívala se, že podobnou výjimku do svého návrhu pojati nemá, poněvadž nynější podpory pokladen bratrských v případě úrazu daleko zůstávají za navrhovanými rozměry úrazového pojištění, a bylo by ve vysoké míře nespravedlivo (unbillig), jednati s horníky ohledně úrazového pojištění jinak, než s ostatními dělníky, ačkoli horníci pravidelně daleko více jsou ohroženi úrazem. V § 13. bylo však vysloveno, že pravidelně má býti úrazové pojišťování horníků prováděno stávajícími pokladnami bratrskými, a jenom tam, kde tyto to odmítnou, anebo kde by se jim to s ohledem na jistotu pojištěných nemohlo svěřiti, mají býti také doly a závody k nim patřící podřízeny territoriálním úrazovým pojišťovnám. Pak jest možno spojiti jistotu pro po jištěné se zachováním stávajících institucí.«
Z přirozené nedůvěry osnova vládní v § 15., jenž jako § 61. přešel pak do návrhu výboru živnostenského, nařizovala bratrským pokladnám, aby po stanovení stabilní renty vyplatily kapitál její territoriální úrazové pojišťovně, která pak měla rentu vypláceti.
Vláda neměla ovšem s dostatek volné ruce, jsouc do značné míry vázána minulostí, neboť to, co v motivech projevovala, nebylo ani v Rakousku už dávno nijak novinkou. Již roku 1872. vláda uveřejnila »zásady úpravy podpor dělníků hornických,« chtějíc přivoditi nápravu. V návrhu pak nového zákona horního z roku 1876. shrnula vady bratrských pokladen v následujících šest bodův:
»1. že příspěvky a podpory jsou libovolně nebo nanejvýš empiricky stanoveny,
2. že nejrůznější druhy pojištění jsou zahrnuty v jednu instituci,
3. že při přerušení poměru pracovního dělník pozbývá všech práv k bratrské pokladně,
4. že jednotlivé bratrské pokladny nemají dostatečného počtu členstva,
5. že zastoupení dělnictva ve správě jest nedostatečné a podléhá vlivu majitele dolů,
6. že jmění pokladny není dosti přesně odděleno od jmění závodu, tak že na mnohých dolech není dostatečně zajištěno.«
Všem těmto vadám mělo býti odpomoženo pojetím horníků do vlivu zákona o pojištění úrazovém.
Bohužel však přišla vláda záhy k jinému přesvědčení. Předkládajíc podruhé osnovu úrazového zákona, v níž byli horníci již odkázáni na vydání nějakého zákona příštího — »gewissermassen Zukunftsmusik,« vyjádřil se přímo tehdejší zástupce vlády Dr. Steinbach. — vláda prohlašovala: »Poněvadž jest blízko předložení osnovy zákona o úpravě poměrů bratrských pokladen, jak již v trůnní řeči bylo naznačeno, a poněvadž to dle názorů vlády usnadní jednání, když současně s úpravou pokladen bratrských vůbec také úrazové pojištění osob v dolech zaměstnaných bude projednáno, tedy vláda pojištění horníků přenechává budoucímu zákonu.« Ve skutečnosti však parlament, nacházející se té doby přímo v jakési horečce pracovní, a stojící pod dojmem mohutnícího hnutí dělnického, byl by při projednávání této otázky jistě dělal malé překážky. Šlyť tenkráte jak ve výboru živnostenském tak i v plenu sněmovny všechny práce neobyčejně hladce, a jednalo se neobyčejně věcně. Ba kdo dnes probírá se protokoly poslanecké sněmovny, a sleduje tyto debaty, ztěží uvěří, že v rakouském parlamentě mohlo kdy dojíti k tak vážnému a věcnému rokování. Bylo-li tedy vládou mluveno o »usnadnění jednání,« pak nemohla se fráse ta týkati jednání sborů zákonodárných, nýbrž jedině »jednání« zákulisního. Ovšem dlužno říci, že vláda hleděla aspoň do jisté míry dostáti danému slovu a uvésti pojištění horníků pro případ úrazu v široký rámec pojištění dělnictva vůbec. Dne 28. ledna 1887. předložila sněmovně poslanecké osnovu zákona o pokladnách bratrských, ve které jako přední zásadu vytkla nutnost zachování pokladen bratrských, poněvadž prý »vykonávají blahodárný ethický vliv na hornictvo, jehož stavovské vědomí udržují a pozdvihují,« a poněvadž prý dělnictvo bude více důvěřovati bratrským pokladnám, jichž vedení a správu bude míti stále na očích, nežli velikým pojišťovnám, do jichž správy by nevidělo. Pokud však jde o pojištění pro případ úrazu, poskytoval § 6. osnovy vládní horníkům úrazem stiženým tytéž výhody, jaké ostatnímu dělnictvu poskytovaly §§ 6. a 7. zák. úr. Dělníci sice mohli býti dle § 17. osnovy přidržáni ku placení dvou třetin příspěvkův; leč přihlížíme-li k okolnosti, že z bratrských pokladen poskytovati se měla nejen podpora pro případ úrazu, nýbrž i podpora nemocenská a invalidní, nebylo by bývalo dělnictvo hornické proti ostatnímu dělnictvu valně v nevýhodě. Jednak však vzhledem k nedostatečnému zřízení technickému, jednak k polovičatému stanovisku, jaké osnova zaujímala k sanování pokladen passivních, užil v prvním čtení dne 1. února 1887. posl. Baernreither o osnově těchto charakteristických slov: »Německý filosof Lange praví někde, že některé problémy společenské možno překonati pouze myšlenkami a obětmi. Osnova vládní není však bohata na myšlenky, a hrozí se každé oběti.« S oč větší oprávněností mohl těchto slov užiti naproti potomnímu zákonu!
Náhoda tomu chtěla, že ve výboru živnostenském právě posl. Baernreither byl zvolen zpravodajem o této osnově. Přikloniv se k návrhu nového zákona horního z r. 1876, o němž shora jsme se zmínili, referent osnovu vládní úplně přepracoval. Ve své osnově oddělil pokladnu nemocenskou od pokladny provisní; pokladnu nemocenskou ponechal při každém závodě; pro všechny závody pak v celém revíru měla býti zřízena jediná revírní pokladna provisní, a všechny tyto revírní pokladny měly býti sloučeny ve svaz, který měl v případě potřeby jednotlivé pokladny podporovati. Jinak však podpory měly zůstati tytéž jako dle osnovy vládní (§§ 12. a 13. osnovy referentovy); podobné i výše příspěvkův (§ 27. osnovy referentovy).
Výbor živnostenský však zásady referentovy neschválil, a Baernreither referátu se vzdal. Referát převzal po něm Biliński. Ten sice uznal sám také názory Baernreithrovy za správny, ale — „nemohl je schváliti, poněvadž trvá na názoru, že starodávnými, jednotnými organisacemi pokladen bratrských nesmí býti otřásáno, a poněvadž — (last not least) — zaměstnavatelé vyslovili se proti tomu.«
Po dlouhých debatách, které měly za následek svolání ankety v březnu až květnu 1888, přijata konečně osnova Bilińského se změnami podřízeného významu, osnova, která bila přímo ve tvář všemu tomu, co do té doby proti bratrským pokladnám bylo i s míst nejkompetentnějších uváděno, a co všeobecně bylo uznáváno za správno. Ačkoli na veřejnost bylo rozhlašováno, že bratrské pokladny mají vstoupiti jako doplňující článek do organismu pojišťování dělnictva, a že tudíž bratrské pokladny mají členům svým, pojištěným pro případ nemoci anebo úrazu, poskytnouti aspoň ty výhody, které jim poskytují zákony o nemocenském a úrazovém pojištění — přece uzákoněn byl, »s krvácejícím srdcem« ovšem, § 4. osnovy Bilińského, dle kterého pokladna provisní má vypláceti členovi trvale ku práci neschopnému bez ohledu na to, zdali neschopnost ku práci povstala úrazem nebo nemocí nebo stářím, provisi aspoň 200 K pro muže a 100 K pro ženu ročně; — uzákoněn byl § 5., dle kterého vdovy mají dostávati jednu třetinu pro vise manželovy; sirotci pak bez obou rodičů rovněž jednu třetinu, sirotci bez jednoho z rodičů jednu šestinu provise otcovy resp. matčiny; — uzákoněn byl i § 40., dle kterého provise tyto mohou býti sníženy až na polovici, kteréž snížení může nastati i u hubených provisí již likvidních; — a uzákoněn i § 29., dle něhož dělnictvo na všechny tyto výhody jest nuceno platiti plnou polovici všech příspěvků.
A na všechny tyto křiklavé nevýhody hornictva naproti ostatnímu dělnictvu pojištěnému v úrazových pojišťovnách territoriálních, slyšíme v odpověď jediné ceterum censeo, všechny jsou přehlušovány jednotvárnou melodií fádní písně: »Bratrské pokladny tak se vžily, že tvoří podstatný živel sjednocující; nutno je tudíž udržeti stůj co stůj; že udržení to vyžaduje na dělnictvu značné oběti, jest úplně ospravedlněno tím, že bratrské pokladny jdou dále, než pojišťovny úrazové, zahrnujíce také pojištění invalidní, pojištění vdov a sirotkův; i poslouží se takto horníkům ku práci neschopným lépe než absolutní rovností v jednom oboru pojišťovacím, jež by měla za následek zanedbání ostatních odborův; dělník má míti nejenom po dobu práce, nýbrž i v době nezaviněné bezvýdělečnosti pro sebe a svoji rodinu dostatečné zaopatření!«
Zákon o bratrských pokladnách, který vydán byl dne 28. července r. 1889. pod číslem 127. ř. z., doplněn a pozměněn byl dodatečnými zákony ze dne 17. ledna 1890. č. 14. ř. z., ze dne 30. prosince 1891. č. 3. ř. z. na rok 1892. a ze dne 17. září 1892. č. 178. ř. z.
Již z tohoto počtu zákonů brzy po sobě následovavších, jest zřejmo, kterak vláda i sborové zákonodární, pustivše uzdu nedůslednosti v nazírání na pojištění dělnictva pro případ úrazu, octli se vlastně na mělčině. Této nejistotě v zákonodárství odpovídala ovšem ještě větší nejistota v provádění zákona, tak že zpráva, kterou ministr orby předložil sněmovně poslanecké, o stavu bratrských pokladen za rok 1898, dne 1. ledna 1902. s uspokojením (!) prohlašuje, že počátkem roku 1901. (tedy po více než 11 letech po vydání prvního zákona) ze 247 pokladen bratrských, které podaly zprávu, již jenom (!) 22 (t. j. 9%) se 4% členstva všech pokladen není organisováno na základě zákonů shora citovaných!
Vymyká se ovšem z úzkého rámce této úvahy zevrubný důkaz, jak zákon o bratrských pokladnách opustil téměř všechny ony správné zásady, opovrhl téměř všemi správnými pokyny, které obsaženy byly v návrhu nového zákona horního z roku 1876.
Budiž mi dovoleno, abych jenom několik dat uvedl:
Jako jedna z hlavních vad starých pokladen bratrských byl vytýkán nedosti značný počet členstva, jenž úplně odporuje pojišťovací zásadě velikého čísla. Co však vidíme dnes? Ze 188 (70) 3 provisních pokladen bratrských, k nimž citovaná zpráva ministerstva orby přihlíží, patřilo do
pokladen s členy plnoprávnými kateg. členů r. 1897. r. 1898. r. 1897. r. 1898. I. (až do 200) 108 99 (39) 5.710 5.907 (1.880) II. (200—500) 38 30 (10) 11.815 8.965 (3.181) III. (500—1000) 20 26 (8) 14.241 18.094 (5.785) IV. (1000—3000) 24 23 (10) 35.306 36.526 (17.229) V. (přes 3000) 10 10 (3) 69.892 72.892 (32.525) 4
Z provisních pokladen bratrských I. kategorie mělo
roku 1897. roku 1898. méně než 10 členů 25 pokladen 11— 25 členů 21 26— 50 » 17 51—100 > 24 101 — 200 21 25 pokladen 18 » 14 15 27
§ 22. zákona o bratrských pokladnách dává sice hornímu hejtmanství právo, naříditi sloučení jednotlivých pokladen bratrských, když mají tak málo členů, že neposkytují jistoty pro plnění svých povinností; ale horní hejtmanství mají s bratrskými pokladnami tolik nevděčné práce, že se nijak nedivíme, že pokládají 25 bratrských pokladen s méně než 10 členy za dostatečně pevné záruky pro plnění jich povinností!
Uvedli jsme již — ovšem jenom mimochodem — jak zákon o bratrských pokladnách úplně opustil zásadu, kterou stále vláda zastávala, že má býti hornictvu pro případ úrazu poskytnuta aspoň taková podpora jako z úrazové pojišťovny territoriální dělnictvu ostatnímu, které není snad nikde vydáno takovému nebezpečí jako právě dělnictvo zaměstnané v dolech. Při jednání o tomto zákoně uvádělo se pro nynější znění jeho jednak, že by to mezi horníky působilo zlou krev, kdyby horník třeba mladý, v případě úrazu obdržel rentu úrazovou značně větší, než horník, který po celý svůj život v dolech pracoval a pracovní sílu svoji znenáhla stravoval. »Ostatně« — říkalo se — »zákon stanoví jenom minimální míru provise; celá řada bratrských pokladen bude jistě vypláceti provisi větší.«
Podívejme se však, jak v tomto ohledu utvářela se skutečnost:
Dle hořejší zprávy ministerstva orby obnášela roku 1898. průměrná provise roční
horním hejtmanství pražském pro člena plně oprávněného 217 » » méně oprávněného 202 » > vídeňském > »• plně oprávněného 227 » jméně oprávněného 217 » » celoveckém » » plně oprávněného 213 » » méně oprávněného 197 » » krakovském » » plně oprávněného 182 » » méně oprávněného 185 » » plně oprávněného 218 » » méně oprávněného 200 pro vdovu po členu plně oprávněném 92 » > » » méně oprávněném 77. » sirotka » » . plné oprávněném 32 > » » » méně oprávněném 19 v celém Rakousku K40h » 36 » » 92 » » 66 » » 38 » » 74 > (i) . (i) . » 50 » (i) » 46 » » 68 » » 68 » » 12 » » 38 > » 90 »
Přihlížíme-li pak k jednotlivým kategoriím bratrských pokladen dle počtu členstva, shledáme, že obnášela průměrná roční provise ku práci neschopného plně oprávněného člena
v I. kategorii t. j. v 99 pokladnách bratrských 160 K 04 h v II. » » » 30 » > 193 » 78 v III. » » » 26 186 » 40 v IV. » > » 23 > 249 » 86 v v. » > » » 10 > 231 » 64
Tedy ve 155 ze 188 vyšetřených pokladen bratrských klesla roční provise daleko i pod nízkou úroveň zákonnou, a provise ta nedosáhla minimální výše zákonné v celém obvodu horního hejtmanství krakovského a pro méně oprávněné členy v horním hejtmanství celovském! Zpráva ministrova ovšem suše konstatuje, že stalo se tak proto, že »celá řada bratrských pokladen použila článku I. § 41. zákona ze 17. září 1892. č. 178. ř. z., dle kterého ku zjednání pojistnotechnické rovnováhy provisních pokladen podpory pro členy podrobené přechodním ustanovením po případě až na 50% minimální výše naznačené v §§ 4. a 5. zák. ze dne 28. července 1889. č. 127. ř. z. mohou býti sníženy.«
Že v některých horních hejtmanstvích, jakož i v celé říši průměrná provise převyšuje o nějakou maličkost zákonnou sazbu minimální, vysvětluje se tím, že v jednotlivých bratrských pokladnách jest sice ustanoven za minimální provisi obnos 200 K, že však provise ta stoupá s počtem let členství v bratrské pokladně. Vláda sice v motivech původní osnovy o pokladnách bratrských uznávala, že na minimální potřebu člověka ku práci neschopného jest úplně beze vlivu otázka, jak dlouho byl členem bratrské pokladny; nicméně zvláště vzhledem ku projevenému přání zaměstnavatelův, kteří dle vlastního doznání žádali za to z důvodů disciplinárních, povolila, aby do stanov bratrských pokladen pojato bylo stoupání provise se stoupáním doby členství v bratrské pokladně.
Toto povolení vedlo však k neobyčejné spletitosti stanov bratrských pokladen, do níž prostý horník jenom s velikým namáháním může vniknouti.
Obtíž ta jest tím větší, kdyžtě v každé bratrské pokladně jest celá řada různých druhů členstva. Tak dle článku I. § 40. zák. ze dne 17. září. 1892 jest činiti rozdíl mezi členy, kteří byli již členy v čas schválení nových stanov, spracováných na základě nových zákonův o bratrských pokladnách, a členy, kteří přistoupí do bratrské pokladny po schválení nových stanov. — § 10. zák. ze dne 28. července 1889. liší opět členy plně oprávněné, t. j. dělníky při provozování podniku důlního dle § 131. zákona horního zaměstnané, kteří v obou odděleních pokladny a ve všech oborech pojištěni býti musí, od členů méně oprávněných, kteří jsouce zaměstnáni jenom určitou dočasnou s podnikem důlním bezprostředně nesouvisící prací, musí býti pojištěni jenom pro případ nemoci a úrazu. — § 11. cit. zák. pak opět odlišuje členy, kteří jsou povinni býti členy pokladny bratrské, od členů, kteří na základě svého usnesení a svolení bratrské pokladny mohou k ní přistoupiti. — A aby míra růzností byla dovršena, vytvářejí stanovy samy celou řadu kategorií ve členstvu samotném.
K illustraci dovolím si uvésti několik příkladů z poměrů domácích:
Podle § 77. stanov »Bratrské pokladny Mirošovsko-Libušínsko-Svatoňovické kamenouhelné horní akciové společnosti,« schválených výměrem c. k. horního hejtmanství v Praze ze dne 17. října 1897 č. j. 5557. obdrží dosavadní členové roční provisi po 5letém členství 204 K; za každých dalších 5 let členství pak o 12 K více až do nejvyššího obnosu 288 K; případ úrazu počítá se za 5leté členství. — Ostatní členové dělí se dle § 23. stanov na dvě kategorie: do prvé patří všichni dělníci mužského pohlaví, kteří obdrží roční provise vždy 200 K; do druhé patří všichni dozorci a úředníci, jichž provise obnáší 240 K resp. po 10letém členství 280 K. —
Stanovy »Bratrské pokladny kamenouhelných dolů privilegované rakousko-uherské společnosti státní dráhy v Brandýsku« schválené výměrem c. k. horního hejtmanství v Praze ze dne 29. dubna 1899 č. j. 1344. sníživše v § 82. provise již likvidní (vyjímajíc provise sirotků) o 33 1/3%, aby pokladna byla »sanována,« přiznávají v § 79. starým členům bratrské pokladny po dokonaném jednoročním členství pro případ neschopnosti ku práci 22 1/2% průměrné mzdy, za každý pak další rok o 1 1/2% více až do nejvyššího obnosu 52 1/2%; nejmenší provise starého člena ku práci neschopného obnáší 100 K. V případě úrazu před dokonaným 10. rokem přihlíží se ku zraněnému tak, jako kdyby byl 10 let členem. Vdova má nárok na 4/9 provise manželovy v nejmenší výměře 33 1/3% K. — Nové členy rozděluje pak § 24. stanov na tři skupiny: plně oprávněné muže, plně oprávněné ženy, a méně oprávněné členy. Plně oprávnění muži dělí se pak opět na tři kategorie: do první patří všichni dělníci a ti služebníci, kteří mají nejvýš 72 K měsíční mzdy; do druhé patří služebníci s měsíční mzdou 72 až 102 K, a do třetí všichni ostatní. Provise příslušníků první kategorie obnáší až do dokonaného patnáctiletého členství 200 K; pak provise stoupá o 4 K ročně až do 65. roku, takže nejvyšší provise této kategorie obnáší 400 K. Členové druhé kategorie mají provisi o polovici vyšší, členové třetí kategorie pak mají provisi dvakrát tak velikou jako členové první kategorie. — Provise všech plně oprávněných žen obnáší polovici provise plně oprávněných mužů první kategorie. — Méně oprávnění muži obdrží 200 K, méně oprávněné ženy 100 K ročně. —
§ 23. stanov »Bratrské pokladny pražsko-železářské průmyslové společnosti na Kladně,« schválených výměrem c. k. horního hejtmanství v Praze ze dne 11. dubna 1896. č. j. 1739., rozděluje členy na ty, kteří přistoupili ku bratrské pokladně před 1. lednem 1882, a ty, kteří tak učinili později. Oněm vyměřuje provisi v poměru k učiněným vkladům, těmto dle pevných sazeb. Provise oněch pak obnáší dle § 24. stanov 24% úhrnných příspěvků zaplacených před 1. červencem 1887. a 18,6% příspěvkův odvedených po 1. červenci r. 1887. do pokladny provisní; minimální výše jest však 200 K. Poněvadž pak tato pokladna bratrská pohltila pokladnu Vojtěšských hutí, poskytuje těm členům této bývalé pokladny, kteří byli již před 1. lednem 1882. oprávněni ku provisi, ročně 284 K. Vdovy po všech těchto členech obdrží polovici provise manželovy. — Všichni ostatní členové dostanou provise 200 K resp. ženy 100 K ročně, vdovy těchto členů 1/3 tohoto obnosu, sirotci 1/3 resp. 1/6. Při tom jest také zajímavo, že důchod vdovy a sirotků po těch, kteří byli již před 1. lednem 1882. členy této bratrské pokladny anebo bratrské pokladny Vojtěšských hutí, nesmí převyšovati úhrnnou sumu provise manželů resp. rodičův; kdežto úhrnná suma provise vdov a sirotků po členech ostatních nesmí býti vyšší dvou třetin provise manželů resp. rodičův, ačkoli § 5. odst. 2. zák. o brat. pokl. připouští rentu tuto až do tří čtvrtin provise manželů resp. rodičův. —
Vzorem komplikovaných stanov jsou stanovy »Bratrské pokladny kamenouhelných dolů Sulkovských západočeského horního akciového spolku«, schválené výměrem c. k. horního hejtmanství v Praze ze dne 22. června 1900. č. j. 3849. Jejich § 23. rozděluje členy na následující třídy:
1. dělníky se stálou mzdou měsíční,
2. havíře, řemeslníky a ostatní dělníky, kteří nepatří do třídy třetí, 3. běhače, směnaře, nádenníky, zavážeče, vysýpače, vrtače a dělníky a řemeslníky s denní mzdou 1 K 60 h — 2 K 60 h,
4. učně, volontery a praktikanty, dělníky na haldě, vytlačovače a ostatní dělníky s denní mzdou nižší 1 K 60 h.
Každá z těchto tříd jest opět rozdělena na 8 tříd provisních, i jest doba členství s výší provise ve vztahu následujícím:
Provisní Doba členství Provise roční ve třídě třída 1. 2. 3. 4. stálé roční mzdy 5 Ú K K K I. 5—10 let 0-21% 200 200 200 ' 11. 10—15 > 024% 240 220 210 III. 15—20 » 0'287„ 280 240 220 IV. 20—25 » 0-35% 320 260 230 V. 25—30 » 0-42»/„ 360 280 240 VI. 30—35 » 0-49»/„ 400 300 250 VII. ' 35—40 > 0-567, 440 320 280 VIII. přes 40 » 063«4 480 340 310 .
Již svým složením podmiňuje komplikované stanovy zajímavá »Ústřední bratrská pokladna pro severozápadní Čechy,« schválené výměrem c. k. horního hejtmanství v Praze ze dne 21. února r. 1895. č. j. 370. Tato ústřední pokladna zahrnula v sobě následující pokladny: spojenou bratrskou pokladnu revírní pro obvod Mostecký, Duchcovský a Hornolitvínovský, bratrskou pokladnu horních závodů knížete Lobkovice v Bilíně, bratrskou pokladnu Viklickou horních závodů Mostecké uhelné společnosti horní, bratrskou pokladnu horních závodů knížete Clary-Aldringena, bratrskou pokladnu horního závodu »Saxonia« v Chabařovicích, revírní bratrskou pokladnu v Teplicích, bratrskou pokladnu horních závodů Chabařovických a Herbických, revírní bratrskou pokladnu v Chomutově, bratrskou pokladnu horních závodů »Úvěrního ústavu pro průmysl a obchod v Drážďanech« v Modlanech, bratrskou pokladnu horního závodu »Austria« v Chabařovicích, a bratrskou pokladnu horního závodu »Schlossberg« v Teplicích. Ohromná tato bratrská pokladna má sice v § 24. stanov rozdělení členstva jenom na dvě kategorie, z nichž první tvoří všichni dělníci mužští, kteří jsou plně oprávněnými členy pokladny, a druhou dozorci; ale provise s výměrou měsíční vyplácí dle osmi provisních tříd následujícím způsobem:
Třída Doba členství provisní 1. až do 10 let 2. 10—15 » 3. 15—20 » 4. 20 25 » Výše provise měsíčně v korunách pro I. kategorii pro II. kategorii 17 25 50 18 27 19 28’50 20 30 Třída Doba členství Výše provise měsíčně v korunách provisní pro I. kategorii pro 11. kategorii 5. 25—30 » 21 31-50 6. 30—35 * 22 33 7. 35—40 » 23 34-50 8. přes 40 » 24 36
Ženy v každé třídě obdrží polovici. —
Kdo ovšem přihlíží jenom k tomu, že před zákonem o bratrských pokladnách byly provise daleko nižší; kdo chce poukazovati k tomu, že na př. ze 213 bratrských pokladen roku 1881. vyšetřovaných, více než polovice vyplácela minimální roční provisi v obnosu 60 K, že jenom u 34 bratrských pokladen minimální provise roční převýšila 100 K; že u více než polovice bratrských pokladen maximální provise nedosahovala 200 K, a jenom u 38 pokladen převyšovala 400 K; že dokonce u 21 bratrských pokladen maximum provise nedosáhlo ani 40 K ročně, a minimum ani 20 K ročně — ten ovšem v zákoně z roku 1889. shledá ohromný pokrok ve prospěch horníkův. — Kdo však nezapomene, že v té době již ostatní dělnictvo požívalo výhod zákonného pojištění pro případ úrazu a pro případ nemoci, ten bude asi o zákonu o bratrských pokladnách a o celé této instituci vůbec souditi mnohem střízlivěji. Ten nepovšimne si jenom vůbec daleko nižších úrazových rent dělníkův pojištěných u bratrské pokladny naproti dělníkům pojištěným u úrazové pojišťovny, ten si všimne také, že § 5. odst. 1. č. 2. přiznává rentu sirotčí jenom descendentům manželským, kdežto § 7. zák. úr. přiznává dítěti nemanželskému aspoň dvě třetiny důchodu dítěte manželského, nechtěje tak křiklavě trestati nevinné dítě za »hříchy« rodičův. — Pozorný pozorovatel všimne si dále, že totéž ustanovení zákonné přiznává dětem rentu jedině do 14. roku, kdežto § 7. úr. zák. mu ji dává až do 15. roku. — Nepřehlédne také, že zákon o bratrských pokladnách přiznává rentu vdově jenom do znovu provdání se, kdežto zákon úrazový, chtěje vdově nový sňatek ulehčiti, dává jí odbytné ve výši trojnásobného ročního důchodu. Vláda brzy poznala, že vlastně se pokladně ulehčí, když odbytné poskytne, a proto pojala dotyčné ustanovení do § 33. vzorných stanov vydaných výnosem ministerstva orby ze dne 14. listopadu 1890. č. 16906. Ustanovení to přešlo do stanov některých prozíravějších pokladen, z nichž některé (na př. Mirošovsko-Libušínsko-Svatoňovická a pokladna pražsko-železářské průmyslové společnosti na Kladně) poskytují vdově odbytné ve výši dvojnásobné, jiné (na př. ústřední pro severozápadní Čechy a pokladna rakousko-uherské společnosti státní dráhy v Brandýsku) ve výši trojnásobné roční provise. — Bedlivému pozorovateli padne také do očí, že § 29. zák. o brat. pokl. nečiní rozdílu mezi členy plně oprávněnými a méně oprávněnými, nýbrž že všem ukládá za povinnost platiti polovici všech příspěvků ku bratrské pokladně; a spočítá-li, že i dělník, který do bratrské pokladny platí jenom jako do pokladny nemocenské a do pojišťovny úrazové pouze pro tyto druhy pojištění, musí platiti polovici příspěvků, shledá, že dělník ten platí skoro o jednu třetinu větší příspěvky, než by platil do oněch ústavů, z nichž by měl neskonale větší prospěch. — Kdo pak poněkud blíže si všimne tohoto nešťastného zákona, ten nemůže přehlédnouti, že jeho § 4. přiznává dělníkovi rentu jenom v případě trvalé neschopnosti ku práci, kdežto § 5. zák. úr. nahražuje každou škodu, vzniklou zraněním nebo smrtí pojištěnce. § 29. vzorných stanov bratrských pokladen vykládá sice tuto trvalou neschopnost ku práci za neschopnost převyšující dobu, po kterou dotyčný člen má právní nárok na nemocenskou podporu. Ale tento strašně kroucený a nesprávný výklad nemusí žádná bratrská pokladna pojati do svých stanov, anebo učinila-li tak, může jej kdykoliv opět vyloučiti. Nejpodařenější jest však officielní výklad k § 29. vzorných stanov. Zcela contra legem se tam vykládá, že podle zákona o bratrských pokladnách má býti jenom tenkrát vyplácena provise, když dotyčný člen jest nejen trvale, nýbrž i úplně ku práci neschopen, poněvadž prý by jinak pokladnám bratrským byla uložena příliš veliká břemena. Nedivíme se ovšem nijak, že bratrské pokladny s velikou chutí akceptovaly tento zcela nesprávný officielní výklad § 4. zák. o brat. pokl., a že ho vydatně používají — ale nápadno jest, že z kruhů na věci interessovaných nevyšel ještě s dostatek silný popud k odstranění této úzkoprsé interpretace zákona sociálně-politického.
Při tom všem pomíjíme úplně mlčením onu bolestnou kapitolu v rakouském zákonodárství sociálně-politickém, která officielně byla nazvána »sanováním bratrských pokladen.«
Přejdeme raději k několika slovům o správě pokladen bratrských. I v tom směru můžeme konstatovati pokrok naproti dřívějšku. Kdežto dříve zaměstnavatel nemusil do bratrské pokladny ničím přispívati a přece vedl sám úplně správu pokladny, nyní, ač přispívá polovicí příspěvků, má v představenstvu pokladny dle § 17. zák. o brat. pokl. nejvýše jednu třetinu hlasův. Myslili-li však kruhové rozhodující, že ustanovením tímto odstraněna bude vada nedostatečného vlivu dělnictva na správu bratrské pokladny a odvislosti od zaměstnavatele, jak návrh horního zákona z roku 1876 vytýkal, pak velice se zmýlili. »Starobylá, všem súčastněným kruhům dělnictva k srdci přirostlá instituce« (tak se vyjadřoval o bratrských pokladnách referát Bilińského) byla sice zachována, ale dělnictvo nenabylo v ni daleko takové důvěry jako v úrazové pojišťovny, ačkoliv do správy těchto nevidí. Ono totiž nevidí ani do správy bratrské pokladny, anebo aspoň velice málo. To, co jsme řekli již shora o správě soukromých úrazových pojišťoven a o odvislosti členů představenstva dělnictvem volených od podnikatelův a jich úředníkův, platí v nejvyšší míře i zde. Na Kladensku od různých osob, s nimiž jsem mluvil o poměrech v bratrských pokladnách v tamějším obvodě, byla mi vypravována o představenstvu jedné bratrské pokladny tato charakteristická anekdota: Předseda bratrské pokladny jest ředitel závodu, který buď neumí anebo nechce uměti česky, což jest také jednou z význačných vlastností úředníků důlních. Když přijde do schůze představenstva, nabídne druhým členům představenstva, zaměstnavatelem jmenovaným, doutník, a položí potom před každého dělnického člena představenstva doutník se slovy: »Tu máš a — kuš!« Pan ředitel jako kovaný Němec si to může dovoliti předně všem dělníkům tykati, a za druhé zkroutiti slovo »kuř« ve slovo jemu pohodlnější, jehož smysl jest mu ovšem velice dobře znám. — Ostatně byly již nesčíslněkrát pranýřovány případy, že dělničtí členové představenstva byli z práce propuštěni, a byli-li přijati do práce zpět, stalo se tak jenom s podmínkou, že se nedají již do představenstva voliti.
Není tudíž divu, že bratrské pokladny hrají velikou úlohu na seznamu požadavků hornictva při každé stávce.
Před uzavřením této kapitoly jest nám však zmíniti se ještě o jedné velice důležité okolnosti. Mezi oněmi 175185 členy bratrských pokladen roku 1899. 6 (v Čechách 78273) a 45693 provisionisty (v Čechách 22123) jest totiž celá řada členů, kteří dostali se ku členství pokladen bratrských skutečně jako Pilát do Creda. Podle § 1. zák. úr. a § 10. zák. o brat. pokl. jsou podrobeni pojištění u bratrských pokladen nejenom skuteční horníci, nýbrž vůbec všichni dělníci zaměstnaní v závodech k dolům patřících. Dalekosáhlost tohoto ustanovení vystoupne náležitě do popředí teprve tenkrát, uvědomíme-li si, které závody ex lege patří k dolům. V tom směru podává nám odpověď § 131. zákona horního, jenž v § 10. zák. o brat. pokl. jest citován:
»Povolení kutací opravňuje majitele současně...
b) k vyrábění, dobývání, upravování a zhutění nerostů, k vedení vzduchu k dýchání vhodného a k odvodňování dolů zříditi zařízení, stroje a dílny všeho druhu, zvláště mlýny na rudu, mačkadla, tlukárny, tavné pece, rtuťovací mlýny, pražírny na rudu, koksovny, hloubení do lužníku, dílny krystallisační a kovárny;
c) ku provozování závodů pod b) uvedených zřizovati rybníky, jezy a vodovody;
d) stavěti cesty, lávky, mosty a železné dráhy pro lidi i zvířata a pro přivážení potřeb důlních a odvážení výrobkův; zakládati haldy pro vykopané nerosty;
e) na ochranu dolů, strojů, materiálu a výrobků, jakož i jako přístřeší pro dělníky, dozorce a správce závodů budovati stavení za šetření stávajících předpisův a zákonův;
f) zhotovovati vlastními dělníky ve svých dílnách nástroje k dolování potřebné.«
§ 80. prováděcího nařízení k zákonu hornímu ze dne 25. září 1854. nařizoval ovšem horním úřadům, aby při posuzování nutnosti toho kterého závodu přihlížely bedlivě k podstatě, národohospodářské důležitosti a technickému rozsahu dolův, aby pod záminkou nepatrného dolu nebyly zakládány podniky průmyslové, kterých má býti využitkováno k účelům jiným, a které s doly nejsou v nijaké přiměřená souvislosti.
Ale všechna tato ustanovení nejsou, jak jest zřejmo, s dostatek jasna, a nezjednalo nápravy ani ustanovení § 4. zákona ze dne 21. července 1871. č. 77. ř. z. o zařízení a oboru působnosti úřadů horních, dle něhož horní hejtmanství má rozhodovati o rozsahu a provádění práv s propůjčením práva kutacího spojených.
Dokud ovšem šlo jenom o to, zdali k založení takového podniku jest třeba povolení úřadu živnostenského, či zdali kompetentní jest úřad horní, otázka ta nebyla přirozeně nikterak akutní. Ale akutní stala se ihned, jakmile počaly dělníky v těchto závodech zaměstnané vindikovati pro sebe s jedné strany úrazové pojišťovny, s druhé strany bratrské pokladny. Když na př. ku bratrské pokladně »Horníkův a hutníkův při dolech a minerálních dílnách pánů dědiců po Janu Davidu šl. ze Starcku v kraji Plzeňském« přináleželi i dělníci zaměstnaní v dílnách na oleum, sirnou a solnou kyselku v obci Hornostupenské; nebo když stanovy bratrské pokladny firmy Jan Dav. Starck v Kazňově rozšiřovaly členství v bratrské pokladně i na dělníky téže firmy, zaměstnané v továrně v Kazňově, ve sklárně v Třemošné, ve sklárně v Břasech, v chemické továrně a v továrně na barvy v Břasech — a když podobné zjevy vyskytovaly se v obvodu každé territoriální úrazové pojišťovny: pak není divu, že různé úrazové pojišťovny obracely se na vládu s dotazy, jak mají se k oněm dělníkům zachovati. Na dotazy ty odpovědělo ministerstvo orby dohodnuvší se s ministerstvem vnitra výnosem ze dne 29. října 1890. č. 18510, v němž za nejvyšší zásadu při zodpovědění oné otázky prohlašuje šetření a zachování poměrů stávajících. V důsledcích toho mají oni dělníci, kteří té doby jsou jako členové bratrské pokladny pojištěni u ní pro případ nemoci a úrazu, i na dále býti vyloučeni z působnosti zákona úrazového; ti dělníci pak, kteří dosud nejsou nikde pojištěni pro případ úrazu, mají býti prozatím pojati do úrazových pojišťoven. Na příště však má býti se strany horních hejtmanství bedlivě přihlíženo, zdali dotyčný závod jest ve spojení s doly, a sice v první řadě ve spojení příčinném, a teprve ve druhé řadě ve spojení místním, aby nebyl pomocí zákona o bratrských pokladnách obcházen zákon o úrazovém pojištění. — Jak dalece sahá tato horečná snaha po zachování stavu stávajícího, možno nejlépe posouditi z nálezu správního dvoru soudního ze dne 27. dubna 1895. č. 8613., kterému jest zcela lhostejno, zdali průmyslové závody, v nichž zaměstnáni jsou dělníci pojištění pro případ úrazu podléhající, jsou v užším či vzdálenějším spojení s doly, ba zdali dnes vůbec ještě trvá nějaké spojení jich s doly čili nic! — To řekl týž soud, který zcela správně rozhodl nálezem ze dne 13. ledna 1892. č. 6360. Budw., že ustanovení § 1. odst. 5. úr. zák. jako ustanovení výjimečné nedá se vztahovati na dělníky, kteří sice jsou pojištěni u některé bratrské pokladny, kteří však nejsou zaměstnáni v závodě k dolům patřícím.
Tato nejistota jest vlastně zaviněna §em 11. zák. o bratr. pokl., který dovoluje, aby stanovami bylo určeno, za jakých podmínek mohou býti korporativně pojati za členy bratrské pokladny dělníci zaměstnaní v závodech k dolům sice patřících, ale nepodléhajících dozoru úřadů horních. A aby zmatek byl dovršen, pojat byl zákonem ze dne 17. září 1892. č. 178. ř. z. do § 11. dodatek, jímž opět činěn rozdíl mezi pokladnami novými a starými, a dovoleno těmto, aby při změně svých stanov se svolením úřadu horního dosavadní členy zaměstnané v takových závodech, které nepodléhají dozoru horního úřadu, z pokladny vyloučily, když tito výslovně prohlásili, že na pokladně bratrské nemají již ničeho požadovati — a aby dále takové dělníky nepřijímaly.
Následkem toho vládne mezi dělnictvem zaměstnaným v závodech majitelů dolů naprostá nejistota, kde jsou pojištěni a jak jsou pojištěni — naprostá neznalost práv, jaká jim z pojištění vyplývají.
V.
K vůli úplnosti jest nám obraz o nejednotnosti pojištění dělnictva pro případ úrazu doplniti ještě několika stručnými poznámkami.
Podle § 4. zák. úr. nevztahuje se zákon ten na zřízence zaměstnané v podniku státu, země, obce nebo nějakého veřejného fondu, pokud jim a jich rodině pro případ úrazu podnikového přísluší nárok na pensi aspoň ve výši renty úrazové. Podobné ustanovení obsahuje také § 12. zák. o bratr. pokl. Ustanovení ta jsou do jisté míry analogická s § 57. úr. zák. —
Osoby, které dle § 16. zákona zemského ze dne 7. dubna 1866. o řádu čeledním pro království české jsou společníky domácnosti hospodářovy a pod zvláštním dozorem jeho, mají dle § 20. tohoto zákona práva, žádati na hospodáři, aby pečoval o ošetřování a léčení jich v případě neschopnosti ku práci — tedy v našem případě i při nastalém úrazu — po dobu čtyř neděl. —
Pokud dělníci nepodléhající pojištění dle zákona úrazového, jsou pojištěni dle §§ 1. a 3. zákona ze dne 30. března 1888. č. 33. ř. z. o pojišťování nemocenském, potud možno říci, že dělníci ti jsouce stíženi úrazem podnikovým požívají podpory nemocenské aspoň po dobu léčení, pokud tato nepřesahuje dobu stanovami určenou, ale aspoň 20 neděl trvající (§§ 4. a 6. cit. zák. nem.).
Není-li o dělníka ani takovým způsobem postaráno, pak mu nezbývá — nemá-li sám prostředků k výživě po dobu neschopnosti ku práci, nebo nemůže-li si vymoci tyto prostředky na základě §§ 91., 141., 143. a 154, a j. všeob. zákoníka občanského na členech své rodiny — než aby použil »dobrodiní« § 1. zák. ze dne 6. prosince 1863 č. 105. ř. z. o právu domovském, aby žádal zaopatření na své domovské obci.
* * *
Nevýhody, které vyplývají pro dělnictvo z nejednotnosti pojištění pro případ úrazu, byly na příslušných místech uvedeny. Viděli jsme, jak zejména v pokladnách bratrských dělník úrazem stížený jest naproti ostatnímu dělnictvu již ex lege značně na výši podpor zkrácen; jak ve všech téměř institucích jest vliv, jaký zákon poskytuje dělnictvu na správu ústavu, přímo illusorní. Upozornili jsme také na to, že v dělnictvu vzniká nejistota, kam mají se se svým nárokem obrátiti, čímž snadno může se státi, že nárok na ten který ústav se promlčí. Připomeneme-li konečně, že celá řada bratrských pokladen vydává svoje usnesení v řeči veliké části členstva nesrozumitelné — ostatně jedná tak i společenstevní úrazová pojišťovna rakouských železných drah, která by potřebovala v tom směru radikální nápravy — a že u mnohých ústavů lhůta ku podání žaloby na rozhodčí soud, §em 38. zák. úr. na jeden rok ode dne doručení výměru v odpor vzatého ustanovená, zkrácena jest až i na — 14 dní, ve kteréž době dělníkovi úrazem postíženému, po případě na lože připoutanému není vůbec možno opatřiti si ani překlad ani výklad nesrozumitelné listiny — pak jsme, doufám, dovodili oprávněnost požadavku, které činí dělnictvo zcela ve shodě s territoriálními úrazovými pojišťovnami:
Buďtež zrušeny § 1. odst. 5. a § 57. zák. úr., budiž obmezen § 58. zák. úr. a buďtež z § 1. odst. 1. úr. zák. vynechána slova »na nerosty nevyhražené«.
  1. Za laskavé opatření materiálu k této studii děkuji obč. V. Černému, členu představenstva úrazové pojišťovny dělnické pro království české v Praze, J. Roušarovi, sekretáři Odborového sdružení českoslovanského v Praze, A. Mičkovi a V. Halíkovi, obvodním důvěrníkům Odborového sdružení na Kladně resp. v Plzni a J. Karpasovi, redaktoru časopisu »Železniční zřízenec« na Žižkově.
  2. Viz zprávy úrazové pojišťovny dělnické pro království České v Praze za příslušná léta.
  3. Číslice v závorce uvedené vztahují se na horní hejtmanství pražské, zahrnující obvod království Českého.
  4. Z tohoto počtu připadá na jedinou mosteckou pokladnu samotnou 24810 členů.
  5. Za minimum roční mzdy vzat obnos 840 K.
  6. Statistická zpráva ministerstva orby roku 1901. vydaná přihlíží jenom ke 238 provisním pokladnám bratrským, z nichž 102 nacházely se v obvodu horního hejtmanství pražského.
Citace:
Právo německé.. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 236-238.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).