Karácsonyi, János, Magyarország egyháztörténete föbb. vonásaiban 970-töl 1900-ig. Nagy-Várad 1915. Stran 499.
Jako všechny práce Karácsonyiho, vyznačuje se i tato velikou důkladností. Ačkoli bychom od autora jakožto katolického preláta očekávali spíše církevní dějiny Uherska přihlížející jednostranně jen k církvi katolické, seznamuje nás dílo jeho i s nejdůležitějšími dějinnými událostmi církví ostatních. Kniha vyšla již v druhém vydání. Poněvadž za devět let uplynulých od prvého vydání neobjevila se v maďarské literatuře žádná větší a lepší kniha o církevních dějinách uherských, a poněvadž autor mimo to práci svou ve 2. vydání revidoval, je spis jeho opravdu nepostrádatelnou pomůckou všem, kdo se chtějí o předmětě v něm probíraném řádně poučiti. Velikou předností knihy je, že se zakládá na veškeré nové literatuře odborné, a že jsou v ní zužitkovány i výsledky vědeckého bádání na poli světských dějin uherských až do poslední doby. Osoba sv. Štěpána, prvého krále uherského, jeho příbuzenstva i jednotliví králové rodu Arpádova vystupují tu ve zcela jiném světle, než jsme o nich dosud četli i v t. zv. spisech moderních. Spisovatel, řádný člen a skutečně ozdoba Uherské Akademie, osvětlil, jak odborníkům známo, mnohé sporné otázky uherských dějin, a nyní výsledků studia svého použil i v díle tuto oznamovaném.
Uherské církevní dějiny rozděleny jsou v knize Karácsonyiho na čtyři období. Prvé sahá od počátků křesťanství (od r. 970) do r. 1074, druhé od r. 1074 do r. 1526, třetí do r. 1711, čtvrté do r. 1900. Při stanovení těchto období spisovatel přihlížel nejen k událostem rozhodným pro dějiny církevní, nýbrž opíral se i o události mající význam pro dějiny politické. Tak hned v období prvém je východiskem nikoli pokřtění Gejzovo (autor nazývá jej podobně jako někteří jiní historikové uherští po maď. Gyécse) a jeho syna Vajka (Vojka) r. 985, nýbrž rok 970, v němž Gejza nastoupil na trůn. Spisovatel hledí patrně k tomu, že nový směr v kulturním životě uherském zahájen byl osobou Gejzovou. Ačkoli sv. Vojtěch pokřtil panovnickou rodinu, nemohl přece, zaměstnán jsa správou vlastní české diecése, starati se o obrácení Maďarů na křesťanskou víru, a proto Maďaři byli jen polovičními křesťany. Pres to však pokročilo u nich křesťanství aspoň potud, že r. 995 mohli z Čech přijíti do Uher benediktini a usadili se, jak se zdá, na Zoboru u Nitry. Opravdovým šiřitelem křesťanství byl teprve sv. Štěpán. Horlivé působení jeho vyvolalo pohanskou reakci v kraji šomoďském a sálském, v jejímž čele stál bratranec králův Koppány po křesťansku zvaný Michal, který chtěl Štěpána svrhnouti s trůnu. Na str. 5 spisovatel podává rodokmen panovnické rodiny. Je jiný, než jak jej podávají starší práce historické. Na str. 7 činí se zmínka o Prokujovi, ujci sv. Štěpána, který měl úděl v Potisí a odpadl od křesťanství. Sv. Štěpán ho r. 1003 porazil a uvrhl do vězení, území jeho pak obrátil na křesťanství. Také co se týče osoby Prokujovy, autor opírá se o vlastní bádání. Vylíčiv zásluhy sv. Štěpána o organisaci katolické církve v Uhrách, spisovatel dotýká se otázky, proč po smrti syna Štěpánova Emericha nedostalo se na trůn potomstvo Koppányovo (synové Vasilovi Ondřej, Béla a Levente), nýbrž syn Štěpánovy sestry Heleny Petr Urseolo. Nedlouho po smrti sv. Štěpána vypuklo v zemi pohanské vzbouření.
Od nastoupení Bélových synů, Gejzy I., který se po křesťansku nazýval Magnus (1074—1077), a Ladislava I. Svatého (1077—1095), autor počítá druhé období církevních dějin uherských. Je to doba zmohutnění a rozkvětu křesťanství a přátelského poměru mezi církví a státem. Byli sice v tomto období v Uhersku též příslušníci jiných vyznání, ale počet jejich byl nepatrný, práv neměli, a byli jen trpěni. Poněvadž v přátelském poměru mezi katolickou církví a státem pozorujeme jisté odstíny, autor dělí toto období na tři kratší doby. Do r. 1241 podporují se sice stát a církev navzájem, ale snaží se zachovati si nezávislost. Od r. 1241 do r. 1403 obojí společnost splývá takořka. Katoličtí preláti stávají se vedoucí třídou i ve věcech světských, nižší duchovenstvo pak jedním z vykonavatelů zákonů, a naopak stát zase čím dále tím větší vykonává vliv ve věcech církevních, a přání jeho je skoro vždy rozhodné. Počínajíc od r. 1403 stát zabírá zcela do svých rukou beneficia prelátů a tím zároveň vykonává moc nad celým duchovenstvem, užívaje ho takořka výhradně ke svým účelům. Ve třech kapitolách pojednává pak spisovatel podrobněji o těchto dobách.
Dělení toto nedá se arci aplikovati než na církev katolickou, která byla sice církví v Uhersku panující, ale přece ne výhradnou. Proto o vyznání pravoslavném autor píše a psáti musí beze zření k řečeným třem dobám. Období druhé probírá se v sedmi oddílech, z nichž prvý věnován je všeobecným náboženským poměrům od r. 1074 do r. 1526 (a dělí se zase, jak již řečeno, na tři kapitoly), druhý pak vzájemným vztahům mezi Uherskem a římskou kurií (od r. 1074 do r. 1526), třetí náboženským řádům téhož období, čtvrtý školství a věrouce, pátý právům, povinnostem, přednostem, zdrojům příjmů a kázni katolického duchovenstva, šestý bohoslužbě a církevní disciplině, sedmý křesťanům obřadu řeckého (pravoslavným) od r. 1074 do r. 1526.
Totéž rozdělení podrženo jest i pro období třetí, od r. 1526 do r. 1711, i čtvrté do r. 1900. K sedmi uvedeným oddílům přibývá tu však ještě osmý, v němž se pojednává o význačnějších vnitřních událostech nekatolíků, hlavně protestantů, kteří se objevují teprve v období třetím a čtvrtém.
K posouzení, jak se ve spise pojednává o poměru mezi Uherskem a apoštolskou stolicí, budiž tu z druhého oddílu druhého období poukázáno na některé předměty. Tak píše se tu o papežských legátech, vysílaných do Uher ve stol. 12.—14., o roli papežů jako smírčích soudců, o papežích jako obhájcích uherské nezávislosti, o papežském desátku, o rozkolu církevním, o papežských pomocích proti Turkům a o uherském poutnickém domě v Římě.
V třetím oddíle druhého období podávají se stručné dějiny jednotlivých řádů v Uhersku, benediktinů, cisterciáků, premonstrátů, kanovníků řádu sv. Augustina, johanitů, templářů, německých rytířů, dominikánů, františkánů, karmelitánů, augustiniánů, pavlánů, kartouzských, klášterů ženských, menších řádů a pobožných sdružení.
Čtvrtý oddíl druhého období věnován jest školství a věrouce. Píše se tu o školách vesnických, kapitolních, městských, universitách (i cizích, navštěvovaných Uhry) a o dílech věroučných.
V pátém oddíle druhého období pojednává se o círk. soudnictví, berní imunitě, o notářských funkcích kapitol a klášterů a vůbec jejich postavení jako t. z v. věrohodných míst (loca credibilia), o právu patronátu, o obsazování beneficií, o příjmech duchovenstva, o břemenech prelátů, o jejich banderiích, o synodách a o celibátu.
Velmi důležitý je zejména sedmý oddíl druhého období o vyznání pravoslavném v Uhersku, o němž se souborně a stručně těžko poučiti. Do r. 1241 bylo v Uhrách velmi málo pravoslavných. Rusíni přecházeli na katolictví. Mniši řeckých klášterů, zřízených jednotlivými královnami pravoslavného vyznání, uznávali jurisdikci katolických biskupů, a mohli tedy považováni býti za řeholníky řeckokatolické. Z klášterů těch chtěl král Emerich zříditi r. 1204 zvláštní biskupství, ale plán se mu nezdařil. Ve větším počtu počalo přibývati pravoslavných příchodem Rumunů počínajíc stoletím 13. Ludvík Velký chtěl je r. 1366 spojití s církví katolickou, ale plán ten r. 1386 ztroskotal. Autor píše v tomto oddíle o počátcích církevní organisace pravoslavných v Uhersku. Ani druhý pokus o unii s Římem, učiněný na koncilu florenckém r. 1439, neměl v Uhrách výsledku, ač tamní křesťané řeckého vyznání obdrželi zvláštního řecko- katolického biskupa. Prvním byl biskup Matěj (1440—1455), druhý Makarius (1456—1469). Novou posilu obdrželi pravoslavní v Uhrách přistěhováním Srbů. Srbská despotská rodina, jež se v Uhrách usadila, měla své vlastní biskupy. R. 1499 sám jeden srbský despota Jiří II. Branković stal se mnichem a r. 1507 ugrovlašským arcibiskupem. Po roce však vzdal se arcibiskupství a vrátiv se na své statky ve Srěmu, založil tam krušedolský monastýr. Spisovatel pojednává v tomto oddíle též o pravoslavných biskupstvích v Uhrách a Sedmihradech.
Období třetí, od r. 1526 do r. 1711, autor karakterisuje jako období, v němž protestantismus útočí proti katolictví a toto se brání. V úvodě líčí se, proč katolictví upadalo. Velká byla chyba, že v bitvě u Moháče padlo najednou šest biskupů, a nebylo lze je nahradit. Nenahraditelná byla dále škoda vzcházející z toho, že oba králové používali biskupských beneficií k vojenským účelům. Za neustálých válek zanikly také někdejší školy, a byl nedostatek katolického duchovenstva. Protestantism znenáhla pronikal v zemích uherských. Třetí období spisovatel dělí na sedm kratších period, a sice 1. od r. 1525 do r. 1541, 2. do r. 1564, 3. do r. 1604, 4. do r. 1621, 5. do r. 1670, 6. do r. 1686, 7. do r. 1711. O periodách těchto pojednává v sedmi kapitolách podrobněji, načež přechází v dalších oddílech k vylíčení předmětů, jak bylo shora již naznačeno při oddíle druhém. Také při dělení třetího období na kratší periody autor navazuje na události důležité pro dějiny politické. V souvislosti s dějinami týkajícími se předem církve katolické pojednává se i o protestantismu. Tak se na př. líčí význam jednotlivých mírů, jako na př. vídeňského, lineckého a j.
Období čtvrté rozděleno je na 5 kratších period, a sice 1. od r. 1711 do r. 1780, 2. do r. 1790, 3. do r. 1848, 4. do r. 1867, 5. do r. 1900. Také zde navazuje se na dějiny politické.
Dílo opatřeno je v dodatcích přehledem použité literatury, poznámkami a jmenným ukazatelem.
Karel Kadlec.