=Sborník věd právních a státních, 12 (1912) / Předkupní právo kmeta.

Předkupní právo kmeta. 1


Podává Dr. Ant. Hassmann. .
Osmanské právo ve srovnání s právem naším nynějším i starým hemží se v pravém slova smyslu rozličnými právy předkupními. Shledáváme se tu s celým systémem předkupních práv, která mezi sebou alterují nebo se vzájemně doplňují. Základ jejich jest velmi rozmanitý; není to pouze právo spoluvlastnictví, které opravňuje k předkupu, nýbrž je to i prosté sousedství. Celý systém těchto práv jest původu starého, vypracován byv postupem času z nepatrných principů šeriatu 2theologicko-právnickou školou Hanefitů. 3
Předkupní právo kmeta, které jsme učinili předmětem těchto úvah, jest rovněž členem této spleti předkupních práv. Ale jest dítětem doby nové, nesouvisí se starou školou, které jest úplně cizí. Ani Hanefitům ani Šafiitům 4 není nic známo o předkupním právu emfyteuty, jakým přece je i bosenský kmet. Oprávnění ono není tedy odůvodněno starým obyčejem, nýbrž jest umělým výtvorem reformní doby let šedesátých resp. sedmdesátých, vyrostlým pod tlakem politickým. Ještě obecný zákon pozemkový ze dne 7. ramazana 1274 o tomto právu prostě mlčí, stejně jako seferské nařízení ze 14. sefera 1276, upravující kmetcí právo. Neexistovalo ani v praxi ani ve sbírce zákonů. Teprve zákon ze 7. muharemu 1293 ustanovuje v § 3 svého textu jakousi výsadu kmetů, která se ale nezove přímo předkupním právem, nýbrž prostě výsadou (Vorzugsrecht, hakki rüdžhan). Pravíť se v autentickém překladu německém prostě: Die in manchen Čiflikaten als Čiftčis mit dem Landbau beschättigten mohamedanischen und nichtmohamedanischen Unter tanen haben hinsichtlich der betreffenden Gründe sowohl bei der öffentlichen Versteigerung als auch bei dem Privatverkaufe derselben zur Zeit des Verkaufes ein Vorzugsrecht (hakki rüdžhan).
Povahu tohoto výsadního, přednostního práva zákon sám blíže neurčuje, nýbrž — myslím úmyslně — zůstavuje interpretaci svého znění praxi. Praxe ovšem mohla výraz hakki rüdžhan — výsadu — vztahovati jedině na právo předkupní v jiných případech nejen dobře známé, ale i nadmíru rozšířené. Ovšem nemohla přes to navázati na žádný přímý právní obyčej, nýbrž pouze na analogické ustanovení šeriatu i pozemkového zákona. Vždyť právo toto nebylo, jako ostatní obsah kodifikace osmanského práva z doby reformní, zde už od dříve snad ve formě právního obyčeje, nýbrž bylo prostě systemisováno shůry, bylo pouhou koncessí osmanské vlády evropským velmocím. S tímto míněním souhlasí text zákona sám. Jestliže v závěrečném paragrafu mluví o před- kupním právu kmeta, ustanovuje v prvních dvou paragrafech stejné právo k nabývání držby i práva vlastnického (tápu) ohledně nemovitostí pro nekřesťany i mohamedány. Tedy politická koncesse vynucená tlakem Evropy. Což přirozenějšího, než přisouditi týž charakter i ustanovení závěrečnému? — Sám § 3. cit. napovídá tento tlak shůry. Přisuzujeť výsadní právo kmetu „sowohl bei der öffentlichen Versteigerung als auch bei dem Privatverkaufe“. Veřejná dražba zde zmíněná není zajisté dražbou dobrovolnou, nýbrž exekutivní (arg. slovo ,,Privat verkauf“ a contrario). Zákon mluví tedy na prvním místě o exekutivní dražbě a pro ni zajišťuje kmetu přednostní právo, tedy pro případ úředního jednání na prvním místě a zvláště. Kdyby výsadní právo kmeta existovalo už dříve jako právní obyčej, pak myslím, bylo by přirozenější, aby zákon mluvil na prvním místě o kodifikaci tohoto právního obyčeje pro případ trhu a rozšířil toto právo i na pole soudní exekuce. Ale text zákona dí zcela opačně: nejprve zaručuje kmetu výsadu, abych tak řekl, v blízkosti úřadu, vládního orgánu, pak také v případě právního jednání soukromých, od vlády neodvislých stran.
Myslím, že po těchto vývodech není pochybnosti o tom, že t. zv. předkupní právo kmeta není plodem práva obyčejového, nýbrž jedině konstrukcí zákonodárcovou. A řekneme ihned přímo, konstrukcí, kterou osmanský zákonodárce pouze skoupými slovy naznačil, a která byla teprve v době po okupaci domyšlena a doplněna praxí. Na tuto úřední praxi myslím, kdykoli v dalším mluvím o obyčeji nebo obyčejovém právu upravujícím tuto právní instituci. Na starší obyčej mysliti tu nelze — nebylo jej, jako jej nebylo ani po vydání muharemského zákona pod osmanskou vládou. Ustanovení jmenovaného zákonu zůstalo mrtvou literou, jako tak mnohá nařízeni reformní vlády.
Tolik o charakteru jediného zákonného pramenu t. z v. předkupního práva kmeta. — Nyní přejdu k výkladu pramenu samého.
§ 3. muharemského zákona přiřkl právo přednosti v případě veřejné dražby i trhu čifluku čifčijům, kteří se zabývají vzdělá- váním země, nečině při tom rozdílu víry. Čiftči (čifčija, čiftdži) jest prvotně rolník, člověk který pracuje s párem volů (čift.) 5 Výraz tento ale v Bosně nabyl významu shodného s dnešním jménem „kmet“. Dnes jest pojmenování čifčija cizí i Muslimům, ale v létech sedmdesátých bylo zcela běžné Smlouvy kmetcí, jimiž kmet přijímá statek pod kmetcí právo, mluví vždy o „ugovoru izmedju čifčijom i čiftluksahibijom“, při čemž čiftčija jest kmetem a čiftluksahibija pánem čiftluku, pánem země, agou resp. begem. Vztahuje se tedy ustanovení § 3 muharemského zákona na kmety, ale jen na kmety, ne priorce a pridržniky t. j. obyčejné pachtýře, kteří drží statek jen občasně, nejsou tedy dědiční. Jestiť ustanovení § 3. cit. již svým původem i charakterem výjimkou, nesluší je tedy interpret ováti extensivně. 6
Rozdílu víry zákon nečiní. Přiznává totéž právo čiftčijům Muslimům i křesťanům, čímž navazuje na ustanovení §§ 1. a 2. muharemského zákona. —Jestiť v Bosně celá řada kmetů Muslimů. Bylo by nesprávno domnívati se, že kmeti jsou výlučně křesťany ať Srby ať Chorvaty. Naopak jsou celé vsi, kde ani jediný rolník není vlastníkem svého statku, nýbrž všichni jsou kmety, a všichni jsou muslimany. Ovšem že není případu, že by byl muslim kmetem křesťana, kdežto křesťané jsou skoro výlučně kmety muslimů.
Ať tedy kmet je muslim či není, přísluší mu stejné právo přednosti. Zajisté značná odchylka od principu kuťanu i od jeho interpretace — školy. Právo jest přece dle učení vykladatelů kur'anu předem dáno pro muslimy, a to právo vůbec; právní poměr Muslima ke křesťanu i židu jest určen ctností muslimovou, tedy jest ponechán individuelní povaze a náladě. Teprve s ochabováním fanatismu ponenáhlu uloženy muslimům též určité povinnosti vůči nemuslimskému obyvatelstvu osmanské državy, ale jen nejprimitivnější povinnosti, při čemž tendencí zákonodárcovou nebylo chrániti jinověrce před libovůlí muslima, nýbrž zcela opačně: zákonodárce bránil muslima před přehmaty jeho vlastní libovůle, jež jej uváděla ve hřích (haram) a tím jej odvracela od dosažení náboženského cíle Muhamedova učení. Proto shledáváme se se skutečnou plnoprávností jinověrce v muslimanském státě teprve v době nejnovější, a konečně ani tu nevychází ona z vlastního přesvědčení zákonodárce, nýbrž jest mu oktroyována zevnějšími poměry. Tak i v našem případě. — Zákonodárce uděluje čifčijům bez ohledu na jejich náboženské vyznání právo přednosti ohledně čiftluků t. j. země, kterou vzdělávají pro případ veřejné dražby i trhu. Jaké jest toto právo přednosti, zákon přímo neuvádí. Ani z tureckého výrazu hakki rüdžhan nelze se dopátrati přímou cestou úmyslu zákonodárcova. Teprve ve spojení se slovy „sowohl bei der öffentlichen Versteigerung als auch bei dem Privatverkaufe“ a se slovy „hinsichtlich der betreffenden Gründe“ nabývá přednostní právo kmeta význam práva předkupního. Nasvědčuje tomu konečně i doba uplatnění přednostního práva, již klade zákon „zur Zeit des Verkaufes“ —Hakki rúdžhan § 3. cit. jest tedy právem předkupním.
Osobám, pro něž muharemský zákon byl vydán, totiž tureckým soudům a administrativním úřadům vesměs vzdělaným v theologicko-právních naukách kuranu nebylo ovšem zapotřebí tendenci vlády zvláště vysvětlovati. Nejasná slova textu zákona — snad úmyslně nejasná — stačila, aby v člověku, jemuž system práv předkupních vybudovaný hanefitskou školou přešel, abych tak řekl, do krve vzbudila dojem práva předkupního. Direktní výraz nebyl tu nutný a snad ani ne žádoucí. —
Jak vysvítá ze zákona, bylo předkupní právo kmeta předkupním právem v nejpřísnějším slova smyslu, jež bylo lze provésti
jen proti prodateli, nikoli proti třetímu nabyvateli a bylo jako takové čistým právem obligačním, plynoucím ovšem ne ze smlouvy,
nýbrž ze zákona.
Že předkupní právo kmetovo nebylo možno uplatniti proti třetímu nabyvateli, nýbrž pouze proti prodateli, vězí implicite. ve slovech „haben ...zur Zeit des Verkaufes ein Vorzugsrecht“. Jestliže předkupní právo přísluší kmetu jen v okamžiku trhu t. j. dle formality osmanského práva v době t. zv. takriru t. j. závazného prohlášení konsensu smluvních stran (prodatele a kupitele) před tapuovou komissí, pak nepřísluší kmetu právo uplatniti svoji přednost proti tomu, jemuž už dána tápu senned t. j. listina legitimující poctivou držbu resp. vlastnictví. Vždyť předáním tapije (tápu senned) z rukou kaimekama (okresního představeného) v ruce kupitele byl trh ve smyslu osmanského práva perfektní. Předkupní právo kmeta jej nemohlo annullovati Neníť — aspoň dle muharemského zákona — právem retraktu, nýbrž pravým předkupním právem (Vorzugsrecht). Jako takové má pak předkupní právo kmeta ryzí obligační charakter. Jest závazkem vlastníka země (čiftluk sahibije) vůči kmetu, prodati mu čiftluk v případě veřejné dražby nebo prodeje téhož. Věcného zabarvení tu není. Věc — statek, čiftluk — určuje pouze subjekty obligačně oprávněné resp. zavázané: kmeta resp. kmetcí rodinu a vlastníka statku. Ani absolutním toto právo není, opravňuje kmeta jen proti jeho agovi resp. begu. Jakmile se statek dostal do třetích rukou, zaniká předkupní právo kmetovo pro tento případ a oživne teprve „zur Zeit des Verkaufes“, který se snad v budoucnosti opět přihodí.
Napověděl jsem už, že relativně oprávněným v § 3. cit. zák.
je kmet resp. kmetcí rodina. Dědičný charakter kmetcího práva
přináší s sebou, že subjektem kmetcích práv — k nimž patří i předkupní právo kmeta — není pouze ten který kmet sám, nýbrž celá
přítomná i budoucí kmetcí rodina. Kmetcí rodinou sluší ale dle
osmanského práva rozuměti pouze přirozenou rodinu, ne staroslovanskou zadrugu, která jest osmanskému právu zcela cizí.
Praktický jest tento rozdíl pro ten případ, že byla zadruga rozmnožena uměle t. j. adopcí, tedy způsobem, jenž osmanskému
právu je neznám. Adoptovaný není dle osmanského učení členem
kmetcí rodiny, jemu tedy nepřísluší právo uplatniti předkup.
z § 3. cit. zák. přes to, že je dle obyčejového práva bosenského
členem kmetcí zadrugy. —
Další modality předkupního práva kmetcího určuje § 3. cit. zák. jen kuse. Kmet nebo lépe řečeno kmetcí rodina smí svoje předkupní právo uplatniti ,,bei der öffentlichen Versteigerung“ resp. „bei dem Privatverkaufe“ a to „zur Zeit des Verkaufes“. Tedy při veřejné dražbě, jak už nahoře řečeno, exekuční i při trhu může kmet převésti na sebe vlastnictví statku, jehož užíval až dosud jure emphyteutico.
Musí si však s vykonáním svého právního nároku pospíšiti. Musíť býti předkupní právo kmetem přivedeno k platnosti „zur Zeit des Verkaufes“, t. j. v době od okamžiku, kdy kmet se dověděl, že se jeho čiftluk prodává, do okamžiku, kdy se přiřkne tápu kupiteli.
Na vysvětlenou musím zde stručně promluviti o formě trhu
dle práva osmanského. Urbární země, právě jako země nevzdělaná jest dle učení kur’anu i šeriatu vlastnictvím proroka a v jeho zastoupení padišaha resp. státu.7 Soukromá osoba drží právem vlastnickým pouze svůj dům se zahradou do výměry poloviny dunumu. Ostatní zemi může míti soukromník jen v užívání od státu, jemuž se za to platí desátek. Poctivost jeho držby (tessaruf) i jeho užívacího práva dokazuje tápu (tapu senned, tapije), totiž listina vydaná státním úřadem po vyšetření oprávněni žadatelova, která měla asi cenu naší vložky v pozemkových knihách. Listina tato je zcizitelná se svolením státu; 8 zcizení její značí pak zcizení země, na kterou zní. Převod země dál se tedy předáním tapije na ni vydané. 9 Potřebné svolení dával tu pak kaimekam (okresní představený) jako předseda t. zv. tapuové komise, v níž zasedal vedle kaimekama kadija (soudce), mal-mudir (berní), po případě jejich zástupci (muavin) a rádci (medžlis). Před tuto komisi docházely strany projeviti svou smlouvu. Projev tento zove se takrir. Prohlášením stran a vydáním tapije úřadem bylo zcizení dovršeno. Od této chvíle byl nabyvatel nesporným pánem koupené nemovitosti. 10 Ani prodatel neměl práva trh zvrátiti, leč z důvodů omylu. Jen z retraktu oprávněný mohl vystoupiti proti kupiteli i nyní resp. právě nyní.
Kmetu přísluší dle znění § 3. cit. zák. právo předkupu v době trhu t. j. do momentu vydání tapije kupiteli. O retraktu zmíněné ustanovení zákona nemluví. Rozšířiti jej pak není v úmyslu zákonodárce. Nezůstane tedy nic jiného, než přiznati, že dle přesného znění muharemského zákona kmet, jenž nevykonal svoje předkupní právo před tapuovou komisí, právo toto ztrácel — aspoň pro daný případ.
Proti nabyvateli vystoupiti nemohl. Jinak také nelze si ani mysliti předkupní právo kmeta v době jeho počátků, t. j. r. 1876. I pouhý předkup byl vážnou novostí, ano i jistou smělostí vlády proti, až do tvrdohlavosti konservativním, bosenským agům a begům. Přiznání retraktu kmetu proti třetímu nabyvateli bylo by však přímou revolucí v právním postavení kmeta. Snad hospodářské polepšení kmetu, jaké představuje seferské nařízení, mohli bosenští spahijové snésti, ale aby kmet rušil jejich formálně nabytou držbu — to bylo nemyslitelné. Tak daleko se ani cařihradská vláda, třebas i byla v úzkých, nemohla odvážiti! —
Ještě jeden vážný moment ustanovuje muharemský zákon, třebas v nejasné formě. Dává právo předkupní kmetu „hinsichtlich der betreffenden Gründe“ 11 Obrat tento společně s úvodními výrazy „in manchen Čiflikaten“ a „als Čiftčis“ určují přesně předmět předkupního práva kmeta jeho čiftlukem; tím však určen jest pouze hospodářský druh i právní charakter předmětu kmetcího oprávnění z předkupu. Rozsah oprávnění vysvitne teprve vztahem slov „hinsichtlich der betreffenden Gründe“ ku slovům „sowohl bei der öffentlichen Versteigerung etc.“ Předmětem předkupního práva kmeta jsou tedy čiflucké pozemky, pokud jsou zároveň předmětem veřejné dražby nebo trhu. Může tedy kmet na sebe převésti právem předkupním vše, co stojí v trhu resp. dražbě a jest zároveň v kmetovském svazku (čiftluk). Je-li v trhu celý čifluk, může na sebe převésti kmet celý kmetcí statek; prodává-li se jen jedna část čifluku, může překoupiti tuto. Ale jen čifluk. Jsou-li v trhu pozemky kmetcí i pozemky svobodné (begluk), nemůže kmet vztáhnouti svoje předkupní právo i na tyto poslední, třeba by mu bylo těchto pozemků třeba k arrondování jeho držby, ano třeba by jeho kmetcí statek bez těchto svobodných pozemků byl přímo bezcenným.
To by byl líc ustanovení § 3. cit. zák. Paragraf tento má však i svůj rub. Předkupní právo kmeta přísluší mu „hinsichtlich der betreffenden Gründe“; vztahuje se tedy na vše, co má nahoře jmenované vlastnosti — ale na vše. Jako takové jest předkupní právo nedělitelné. Prodává-li se celý čifluk, nemůže kmet převésti na sebe pomocí předkupního práva pouze jeden díl čifluku; prodává-li se část čifluku, nemůže kmet nabýti ex jure praeemptionis celý čifluk, ale nemůže právě tak koupiti pouze část z oné části. Předkupní právo kmeta zahrnuje vše čiflucké, jež stojí v trhu nebo dražbě, ale vše. Tento charakter jest společný předkupnímu právu kmeta se všemi ostatními předkupními i retraktními právy osmanského práva — i ta jsou vesměs nedělitelná. 12
Až potud muharemský zákon. V dalším měla uspořádati ústav předkupního práva kmetcího praxe. Jí zejména přenecháno i řešení otázky ceny, kterou má platiti kmet prodateli i úprava poměru mezi kmetem a agou od uplatnění předkupu do jeho realisace. Ovšem do této úpravy už nedošlo pod tureckou vládou. Snad by tu byla praxe navázala na ustanovení §§ 41., 42., 44. ramaz. zák., dle nichž nabývá oprávněný z předkupu pozemku „gegen Barzahlung des Wertes, den es zur Zeit der Reclamation hat“, resp. „um den derzeitigen Schätzungswert“ (§ 44.), snad by obě ustanovení kombinovala — v každém případě by však chránila na prvém místě prodatele — vlastníkamuslima.
Podle faktického stavu věcí, který sloužil za podklad ustánovení § 3. cit. zák., nebylo kmetovo právo předkupu zejména ve srovnání s dnešní praxí žádným zvláště cenným oprávněním, ale značilo přece ohromný krok ku předu, když ničím jiným tedy jistě tím, že dalo základ pozdějšímu vývoji, který ovšem spadá už do doby po okupaci, že dalo příležitost úředníkům nové vlády bez zasahování ve staré právo, ano právě na basi starého, osmanského práva, ponenáhlu měniti hospodářský charakter země osvobozováním kmeta, vykoupením jeho. V tomto vývoji pozdějším sluší hledati pravou cenu skoupého slovy ustanovení § 3. muharemského zákona. Skoro záhadné mlčení zákona vyvolalo vývoj obyčejového práva, jež mezery zákona doplnilo, daná ustanovení vysvětlilo a konečně i pozměnilo — vše v duchu hospodářského, přirozeného vývoje, ve prospěch svobody zemědělce. Interpretace tato je tedy vesměs extensivní.
Dle této interpretace záleží předkupní právo kmeta v oprávnění žádati, aby byl čifluk v případě trhu resp. veřejné dražby téhož přiřknut jemu, jakož i v oprávnění povrátiti prodaný už čifluk od kupce nazpět. Dle toho má tedy kmet nejen právní nárok na předkup, nýbrž i právo retraktu. Není tu tedy více jednotného práva shodného s právem zákona muharemského, nýbrž právo kmeta zvané tamo právem přednostním se štěpí ve své rozličné právní instituce, jež vázány jsou na rozličné právní podstaty, nesou s sebou rozličné právní důsledky, jež se pak navzájem doplňují a ucelují.
Připojením retraktního práva k předkupnímu právu kmeta vstoupilo toto docela v řadu předkupních resp. retraktních práv práva osmanského, s nimiž má od této chvíle týž charakter i váhu. Od této chvíle tedy předkupní právo kmeta konkuruje s jinými předkupními právy osmanskými. Jest otázkou, pokud tato konkurence jde a které právo v konkurenci vítězí.
Předkupní práva starého obyčejového práva, jež zde mohou hráti jakousi úlohu, jsou tato. 13 Především předkupní právo spoluvlastníka proti druhému spoluvlastníku resp. druhým ohledně jeho ideálního dílu ve vlastnictví. Příslušíť dle § 41. poz. zák. jen spoluvlastníku rei indivisae, nikoli však v případě fysického rozdělení předmětu vlastnictví. — Dále náleží sem předkupní právo vlastníka stavení aneb ovocných stromů ohledně půdy zastavené resp. posázené dle § 44. cit. zák. Dle osmanského práva totiž nenabývá vlastník půdy i vlastnictví budovy, již třetí osoba na jeho zemi postaví, ani vlastnictví ovocných stromů, jež tam třetí zasadí, nýbrž vlastnická práva zůstanou pro vždy separována. Princip „superficies solo cedit“ jest tu tedy neznám. Vlastník povrchu má pouze předkupní právo na půdu. — Totéž právo přísluší i vlastníku předmětů výhradného vlastnictví (mulku) na zemi, na níž vlastnictví to se nachází. Neboť vlastník stavení, jež jest mulkem, neztrácí právo svoje ve prospěch vlastníka zastavěného pozemku, jenž jest erazi mirije. — Předkupní právo přisuzuje § 45. poz. zák. i každému příslušníku obce rei sitae proti nabyvateli z cizí obce resp. místa. Ano právo to má konečně každý soused (šefija) dle 9. knihy medželly 14 proti svému sousedu. Jest to t. z v. právo šufy (šufa, el šefijé), jeden z nejinteressantnějších zjevů osmanského práva.
Vedlé těchto předkupních práv inter vivos zná osmanské právo ještě pět předkupních práv pro případ smrti uplatitelných. Dědic dle osmanského práva nastupuje v nemovitosti, jež jsou erazi mirije vždy ex lege; nastoupení jeho neděje však se ex jure ipso, nýbrž teprve udělením tapije. Tato tapije nabízí se dědicům dle určitého pořadí. 15 Toto pořadí jest rozličné od pořadí následnic tví v mulk. Obě grupy dědiců mají pak mezi sebou právo předkupu v tom směru, že dědic mulku má předkupní právo proti dědici mirije (čl. 59. č. 7. poz. zák.). — Totéž právo má spoluvlastník pro indiviso i pro diviso (a contr. § 41. poz. zák.) proti nabyvateli odumřelého statku mirijového v případě rekabe 16 (t. z v. mahlul) dle čl. 59. č. 8. cit. zák. S ním přímo konkuruje osoba, příslušící místu rei sitae a potřebující k své výživě země (čl. 59. č. 3. cit. zák.). Konečně patří sem právo šufy dědiců mulku dle čl. 1009 medžélly a právo předkupu vlastníka fundi instructi odumřelého čifluku (čl. 131. poz. zák.).
S tímto systémem předkupních a zároveň retraktních práv splývá předkupní právo kmeta dle obyčejového práva v jediný celek svým charakterem. Má však proti nim výhodu přednosti přiznanou mu obyčejem i praxí soudní.
V úvaze o přednosti toho kterého předkupního práva v přípádě konkurence rozhodují totiž v první řadě hospodářské důvody. Ony to zajisté byly, jež přiměly školu, aby doplnila právní system šeriatu odvážnou spletí předkupních práv. Jimi mělo býti do jisté míry paralysováno nekonečné dělení země, jež jest přímým důsledkem hlavně dědického práva tureckého. Tytéž důvody přiměly ale dnes interpretaci k tomu, aby přiznala přednost kmetu v předkupu se všemi ostatními konkurenty. Bylť kmet hospodářsky nejbližší zemi, jež jest předmětem trhu — na jeho osamostatnění v zemědělské práci nejvíce záleželo. Pádem náboženských předsudků vlády, musil do popření vládního systému přijíti duch směřující k osvobození kmeta. Nová vláda neměla nejmenší příčiny podporovati náboženskou nevraživost, třeba s ní musila mnohdy počítati a snad i mnohdy jí ustupovati.
Starší škola (Stefanowski-Karszniewicz) přiznávají kmetu přednost ve výkonu jeho předkupního práva přede všemi jinými spoluoprávněnými, vyjímajíce toliko spoluvlastníka pro indiviso (čl. 41. poz. zák.). 17 Vede ji tu úvaha o poměru práva vlastnického k,právu kmeta jako jus in re aliena, při čemž se přiznává vlastníku bližší právo k věci nežli kmetu, přes to, že vlastnictví zatížené kmetcím právem se ve svém výkonu právnicky velmi značně omezuje, byť i hospodářsky zůstávalo stejně mocným. Přesvědčení toto odpovídá plně tendenci práva osmanského, jež vidí v kmetu vždy pouze nástroj hospodářsky významný, jež ale vždy přisuzuje mu jen tolik práva, kolik jest nutno k udržení jeho chuti k práci. S právního hlediska je tedy tento náhled odůvodněn.
Politicko-hospodářské úvahy dnešní doby přiměly však vládu, že přijala náhled druhý. Dnes rozhoduje zemská vláda jako odvolací instance ve sporech agrárních vesměs otázku konkurence předkupního práva kmeta ve prospěch tohoto. Přiznává tedy kmetu přednost v trhu i před spoluvlastníkem. Srv. nález č. 178 110./I. D. ex 1910. Rozhodnutí svoje sice vláda podrobně neodůvodňuje — neboť právních důvodů pro její rozhodnutí není, za to však hospodářsko-politických.
Řekl jsem nahoře, že soudní praxí novější nabylo předkupní právo kmeta nový charakter, nejednotný (předkupní právo, právo retraktu), odpovídající povaze ostatních t. z v. předkupních práv osmanského práva. Tímto rozšířením obsahu změnil se však podstatně i právní charakter předkupního práva kmeta. Jestliže jest ono dle § 3. muhar. zákona ryzím právem obligačním, jehož subjekty jsou sice určeny vztahem jejich k zemi (právem kmetcím, vlastnictvím), jež však jest právem relativným, jest dnešní předkupní právo kmeta právem absolutním, má věcný účinek, neboť v druhé své fási, retraktu, působí proti každému třetímu. Není více vázáno na prodatele, nýbrž jde i proti kupci, ať jím jest kdokoliv. Přes to však není správným, zove-li se toto oprávnění kmeta věcným právem, jak činí Karszniewicz. 18 Vždyť není předmětem jeho vztah k věci, věc — čifluk — nýbrž předmětem jeho jest osobní vztah dvou osob — kmeta a agy-prodatele resp. třetího kupitele. Tento vztah odnáší se sice hospodářsky konečným svým cílem na čifluk, ale právně jest poměrem osoby k osobě, oprávněním resp. závazkem na převod země, tedy obligací, ovšem ne obligací ryzí, neboť působí absolutně.
Vizme nyní, pokud je vedle povahy právní proměněna i další podstata předkupního práva kmeta novým vývojem! Muharemský zákon uděluje právo přednosti kmetcí rodině. Dle obyčejového práva jest subjektem jeho kmetcí zadruga t. j. hospodářská societa jihoslovanská. Modifikace jest tu proti pravému slovanskému právu na př. černohorskému v tom, že členství zadrugy není pouze odvislé od jejího usnesení, nýbrž i od souhlasu agova. Přijmutí třetí osoby v zadrugu váže agu jen v tom přípádě, je-li usnesení její jím schváleno. Jinak nový člen jest sice proti ostatním oprávněn i zavázán jako právoplatný zadrugar, ale vůči agovi nemá ani práv ani povinností. Přirozeným subjektem kmetcího práva jest totiž pouze kmetcí rodina; s ní uzavřel aga svého času kmetcí smlouvu. Jest tedy nutné, aby aga obdobnou smlouvu uzavřel i s novým členem zadrugy, jenž není přirozeným členem, potomkem kmetcí rodiny. Teprve od okamžiku, kdy došlo do této smlouvy, jest i nový zadrugar oprávněnýrn kmetem na čifluku.
Dotyčný souhlas resp. dotyčnou smlouvu může ale aga uzavříti i mlčky. Již tím, že ví, že třetí osoba společně s kmetcí rodinou čifluk obdělává a to nejen jako námezdník kmetcí rodiny, nýbrž jako její člen rovnoprávný s přirozenými jejími členy, již tím, že o tom aga ví a tomu se neprotiví — přiznal příchozímu právo kmetcí na čifluk a s ním i právo předkupní připadající kmetu. Tak tomu bude zejména, přižení-li se někdo do kmetcí rodiny.
Aby nový člen pracoval na čifluku jako člen kmetcí zadrugy po určitou dobu bez protestu agova, není třeba. Okolnost ta může sice míti význam v eventuelním sporu jako důkaz, ale pro vznik oprávnění příchozího nemá váhy. Vždyť jest smlouva kmetcí contractus consensualis; k vzniku kmetcího práva a tedy i práva z předkupu stačí pouhý souhlas stran výslovně nebo i mlčky projevený. Písemná smlouva předepsaná § 12. seferského nařízení jest odstraněna obyčejem.
Tím přicházíme k závěru, že chce-li aga zabrániti novému členu kmetcí zadrugy účast v kmetcích právech, musí proti jeho členství výslovně protestovali. Jinak platí bez výjimky regula juris: quamquam tacet, consentire videtur.
Oprávnění kmetcí zadrugy ovšem vykonává representant její, stariješina, jímž však nemusí býti nejstarší člen zadrugy, neboť se jeho místo obsazuje volbou. Výkon práva předkupního přísluší tedy rovněž stariješině, ne ovšem jako osobní jeho právo, nýbrž jako právo a povinnost jednatele zadrugy. Pravím: právo i povinnost. Jest povinností stariješiny pečovati o hospodářské i právní záležitosti zadrugy jako jejímu mandátaři. Jako takový odpovídá za dolus i culpa lata.
Zde však jest rozdíl mezi obyčejovým právem a rakouským právem civilním. Zadruze nepřísluší v případě zpronevěry stariješiny jen žaloba proti němu na náhradu škody ex mandato, nýbrž má právo rescisse jeho právního jednání bez ohledu na ustanovení obč. zákona § 871. n. n. Tento obyčej administrativní úřady, zejména i zemská vláda, uznávají. 19
Jestli tedy stariješina dolo málo nebo culpa lata nevykonal včas předkupní právo ve jménu zadrugy, není tím pro tuto ještě vše ztraceno. Můžef tato provinilého stariješinu svým vlastním usnesením svrhnouti, jiného na jeho místo zvoliti, který může spornou cestou, dokázav provinění dřívějšího stariješiny, opět předkupní právo zadrugy uplatniti ovšem jen v obyčejové praeklusivní lhůtě. 20Teprve není-li možno tímto způsobem škodu napraviti, bude zadruze žalovati nevěrného stariješinu ex mandatu directa actione na náhradu škody.
Případy takové praxe opravdu zná. Přihodíť se leckdy, že aga nebo třetí nabyvatel podplatí stariješinu, aby se předkupu vzdal nebo aby jej aspoň v daném případě nevykonal.
Potud tedy pozměnilo obyčejové právo teorii o subjektu předkupního práva kmeta. Proti tomu ponechalo beze změny učení o předmětu jeho. I dnes vztahuje se předkup na vše, co stojí v trhu resp. co jest předmětem dražby a jest zároveň čiflukem kmeta, ale jen na to. I dnes nemůže kmet převésti na sebe z důvodu práva předkupního begluk, třebas bez něho neměl pro něho čifluk žádného hospodářského významu.
Musí však koupiti vše, co stojí v trhu resp. co se vydražuje a jest čiflukem. Dělení předkupního práva není ani dnes dovoleno. Jestliže předmětem trhu nebo dražby bylo několik čifluků najednou, může každý dotyčný kmet provésti při té příležitosti svoje předkupní právo. ohledně celého svého čifluku, nemůže ale překoupiti méně, nežli co vše jest jeho, ani více — snad díl sousedův nebo jeho část. Kmeti téhož agy mohou ovšem v takovém případě společně žalovati třetího nabyvatele, čímž stanou se společníky ve sporu (§§ 212—214. bos. herc. c. ř. s.). 21
A jako zůstal předmět předkupního práva kmeta obyčejovým právem nedotčen, tak i není proměněna skutková podstata, к níž zákon bezprostředně poutá výkon jeho. I dnes přísluší kmetu výkon práva předkupního jen v případě trhu nebo veřejné dražby. Každý jiný případ zcizení ať lukrativního ať onerosního neopravňuje kmeta k ničemu.
Zejména smlouva výměnná, darování, dělba statku, ať už jsou rázu čistě obchodního, či jsou rázu čistě rodinného, nezakládají pro kmeta možnost výkonu předkupního práva jeho. A přece stojí dle medželly (či. 152) výměnná smlouva velice blízko trhové, neboť medžella vidí i v trhové ceně jen věc, tak že správně jest trh opět jen výměnou. 22
Této okolnosti může býti využito in fraudem legis. 23 Trhová smlouva zakryje se simulovanou výměnou nebo darováním. Případ ten jest vždy ještě možný i přes ustanovení zemské vlády od 2. března 1897 č. 17619/3.) dle něhož jest věcí předsedy gruntovní komisse, jež dnes zastupuje bývalou tapuovou komissi — tedy okresního soudce — aby se snažil vypátrati pravý a skutečný úmysl stran, aby tedy zabránil vznik právních jednání uzavíraných pouze na oko.
Ustanovení to má sice poctivý cíl, ale v praxi jest nemožno cíle tohoto dosáhnouti, neboť gruntovní komisse nemůže se dnes nijak vybaviti z jakési řemeslnosti. Jestiť prací tak přetížena — zasedá jednou týdně — že jedinou tendencí předsedy i členů komisse jest jedině vyříditi došlé, při čemž lze nejvýše strany chrániti před vzájemným zlým úmyslem, ne však třetí osoby.
Proto se i dnes nejednou přihodí, že aga jednal in fraudem legis, tím že místo prodeje finguje darování nebo výměnu. Kmet může se tu brániti v praeklusivní lhůtě žalobou proti kupiteli. Ustanovení zákonné, jež pak bude agrárnímu soudci vůdcem, obsahují §§ 916 resp. 914. o. z. o., jenž tu platí jako podpůrný právní pramen. Soudce bude tedy bez ohledu na vnější formu uvažovati o pravé povaze dotyčného právního jednání a formu vyloží dle pravého úmyslu stran.
Při tom ale nutno upozorniti ještě na tyto zvláštní případy:
Datio in solutum rovná se dle oblíbené praxe trhu. S tímto náhledem však nemohu souhlasiti. Neboť úmyslem osoby, jež dává čifluk osobě třetí, aby splnila svůj závazek, není převod vlastnictví na tuto osobu, nýbrž jedině soluce. Aga v tomto případě nepřevádí věc-čifluk s úmyslem učiniti nabyvatele vlastníkem její, nýbrž chce se prostě zbaviti svého závazku. Jednání takové není trhem, neboť úmysl stran nesměřuje к trhu, třebas hospodářský výsledek je tu týž. 24
Vizme však tento případ: 25 Dva vlastníci nabyli na př. cestou dědické posloupnosti nedílně venkovský statek a nějaký pozemek městský s domy. Jeden však nemá smyslu pro rolnictví, jest kupcem, proto převádí svou venkovskou tržbu na druha a uceluje za to svůj díl v městé dílem spoluvlastníkovým, začež tento doplácí mu ještě peněžní sumu. Má v tomto případě kmet právo předkupu? Někteří rozhodují tuto otázku ve prospěch kmeta vzhledem k peněžnímu doplatku, 26 jiní dovolávají se tu § 1055 o. z. o., a třetí konečně odmítají kmeta zásadně. Jsem toho mínění, že tito jednají nejsprávněji se stanoviska právního t. j. bosenského práva, jemuž jest ustanovení § 1055 o. z. o. cizím. Vyloučíme-li totiž tuto střední cestu, pak stojíme prostě před otázkou, může-li peněžní doplatek jednoho ze spoluvlastníků změniti smluvní charakter, což zajisté nemůže, neboť strany chtí měniti a ne prodávati. Peněžní doplatek jest pouze plněním vedlejším, není podstatným znakem smlouvy, nýbrž pouhé accidentale negotii. 27
Jestliže se až potud shledáváme jen s podrobněji vypracováným právem zákona muharemského, jest další samostatným, specifickým výtvorem obyčejového práva. Tak už celé učení o sumě výkupné. O výkupném § 3. cit. zák. mlčí. Mezeru lze tu doplniti ana- logickým užitím platného práva §§41. a 44. poz. zák. Dle těchto ustanovení má oprávněný z předkupu plniti nabyvateli cenu statku z doby reklamace tedy cenu určenou odhadem. Na tento způsob ovšem může kupitel snad přijíti ku škodě, kterou nezavinil. Můžeť odhad dopadnouti v jeho neprospěch. Eventuelní žaloba kupitele proti prodateli o náhradu škody resp. z evikce opět by přiváděla prodatele do nezaviněné škody, neboť nutila by jej nepřímo prodá váti pod odhadní cenou, ačkoliv by jinak podle příznivých prodejních podmínek mohl vyzískati i více. Ale ani kmet nebyl by mnohdy ušetřen škody. Snad by leckdy nabyl svého čifluku i levněj i nežli za odhadní cenu, což je snadno možné, neboť čifluky nejsou dosti hledané právě pro svoje břemeno, jež na nich vázne — kmetcí právo.
Vše to nutilo praxi, aby postavila, učení o výkupu na pevnější a praktičtější basi nežli odhad z veškerých nesnází, jež se tu naskytovaly, pomohla si pak praxe tím, že přijala za základ výkupného skutečnou cenu prodejní.
Pravím skutečnou cenu prodejní. Jest možné, že aga při prodeji udal falešnou sumu s úmyslem, aby vysokou tržní cenou kmeta odvrátil od realisace jeho předkupního práva. Ačkoliv jest i možno, že kupitel z lehkomyslnosti statek přeplatil, nebo že platil dle osobního oblíbení statku. — Jen v prvním případě přísluší kmetu právo tvrditi i dokazovati, že aga jednal dolo malo, že ve skutečnosti přijal za čifluk méně nežli uvedl před gruntovní komisí. 28 Dokáže-li kmet, za kterou cenu aga čifluk sku- tečně prodal, bude i touto cenou určeno jeho výkupné. Dokáže-li však jen, že kupní cena agou uvedená jest fingovaná, nemůže-li však dokázati ničeho o obnosu skutečném, pak určí se výkupné odhadem, neboť ustanovení § 273. rak. c. ř. s. jest bosenskému právu neznámo, a analogické jeho užití jest vzhledem ke kogentní po- vaze civilního soudního řádu bosenského nemožné. Odhad, kterým se pak určí obnos výkupného pro kmeta, provede se dle čl. 7. seferského nařízení. Srv. Stefanowski: 1. c. str. 298. — Karszniewicz: 1. c. str. 91 i nařízení zem. vlády ze 4. srp. 1893 č. 62 088 i z 7. čce. 1896 č. 84 815.">29) Kmet i aga resp. kupitel jmenují po dvou odhadcích, kteří většinou hlasů určí na místě samém a v přítomnosti stran nebo jejich zástupců a lokálního úřadu cenu čifluku. Nemohou-li se shodnouti v ceně, pak optione ustanoví si pátého člena odhadní komise, jehož hlas odlučuje. Jen v případě, že funkce této komise selže, jmenuje odhadce úřad sám dle § 169. c. ř. s.
Tento odhad ale agrární senát nezavazuje, nýbrž uváží se dle § 127. c. ř. s. volně. Ano povinností jeho jest přímo kontrolo váti odhad komise pomocí úředního odhadu provedeného za účelem výměru daně. 29
K odhadu dojde konečně ještě v tomto jediném případě: Aga prodal několik čifluku, nebo čifluk i begluk za paušální sumu, neurčiv, kolik z této sumy připadá na čifluk jeden, nebo na čifluk a begluk. I v tomto případě třeba stanovití odhadem cenu jednotlivých předmětů trhu a pomocí úřední odhadní ceny (k účelům daňovým) trojčlenkou vypočísti výkupné kmetovo. 30
V případě, že kupec přeplatil čifluk, nemůže se však kmet dovolá váti odhadu; neboť není-li důvodu к podezření, že aga jednal dolo málo, musí se přijmouti za základ výkupného prodejní cena. 31
Remedium propter laesionem ultra dimidium dle § 934. o. z. o. resp. pro t. zv. gabni fahiš t. j. odstoupení od trhu pro to, že odhadní cena jest o 20% menší prodejní — jsou vesměs oprávnění, jichž může užiti kupitel, jež však kmet nemůže vykořistiti pro sní- žení výkupného. 32 Řekl jsem nahoře, že prodejní resp. kupní cena jest základem pro určení výkupného kmeta. Jest však jen základem. Kmetu jest platiti mimo ni ještě nutný náklad, jenž jest zpravidla vyčerpán převodními poplatky, které platil kupitel. Kupitel pokládá se tu za negotiorum gestora. 33 Naproti tomu není obyčejem, aby kmet platil kupiteli úrok z prodejní sumy ode dne realisace předkupního práva do skutečného placení. 34 Jestliže pak dle obyčejového práva není kmet povinen platiti ani úrok z prodlení, není tím spíše povinen platiti užitečný náklad kupiteli. Takto deroguje obyčej ustanovení § 9. zák. o pozemkových knihách, dle něhož má kmet jako jiný oprávněný z předkupu resp. retraktu platiti tržní cenu i nutný i užitečný náklad (,,gegen Vergütung des notwendig und nützlich gemachten Aufwandes“).
§ 9. cit. zák. jest tu vůbec poněkud mnohomluvný. Pravíť, že oprávněný nabude statku „... gegen Rückzahlung des Kaufpreises, in Ermangelung eines solchen gegen Bezahlung des zur Zeit der Erwerbung bestandenen Schätzungspreises..." Případ, že by byla prodejní cena neznáma, jest ohledně našeho thematu aspoň nemožný. Uplatňujeť kmet svůj předkup při trhu, jenž jest bez přesně určené tržní ceny nemyslitelný a nemožný, resp. při dražbě, při níž rovněž prodejní cena nemůže nikdy scházeti.
Od výkupného určeného dle těchto ustanovení chce Karszniewicz 35 odčítati cenu meliorací učiněných kmetem a přičítati k ní cenu meliorací, jež podnikl kupitel resp. aga. Požadavek tento byl by sice právně odůvodněn, ale není stanoven zákonem, jak Karszniewicz sám přiznává, 36 a obyčejovému právu jest neznám. Ani vládní nařízení ze dne 5. října 1894 č. 108342/3. nepodporuje Karszniewizce, dávajíc pouze obchodní instrukci úřadu pro případ, že se chce kmet vykoupiti pomocí vládního úvěru.
Mám za to, že Karszniewicze do této slepé uličky vehnalo jen jeho nesprávné mínění, že třeba výkupné kmetovo určovati dle odhadu učiněného státem к účelům zdanění. Pak ovšem musil Karszniewicz pomýšleti na korrektiv mezi touto, do jisté míry nesprávnou cenou, jež neodpovídá skutečným poměrům, jsouc určována pouze periodicky — a faktickou cenou. Tento korrektiv dává však svobodný trh sám přirozenou regulací nabídky a poptávky. Proto také praxe určuje výkupné prostě skutečnou kupní cenou čifluku.
Až potud respektoval právní obyčej sice předem kmeta, ale přece neustanovoval ani zde pronikavé novum ve prospěch jeho. Otevřeně pro kmeta zaujato postavení teprve určením zvláštní praeklusivní lhůty pro uplatnění předkupního práva kmeta. Toho totiž muharemský zákon naprosto nezná. Naopak ustanovuje pro kmeta povinnost uplatniti svůj předkup „zur Zeit des Verkaufes“ t. j. v krátké době od smlouvy do takriru.
Naproti tomu dovoluje praxe uplatniti právo retraktu ve lhůtě od jednoho roku po provedení trhu. — Při tom výslovně upozorňuji, že se tato lhůta vztahuje jediné na případ retraktu ne předkupu v užším slova smyslu. Karszniewicz ani Stefanowski tohoto rozdílu nečiní, což jednoho i druhého zavádí pak к nedosti přesným resp. nesprávným konklusím. 37
Právo předkupu musí kmet vykonati i dnes proti prodateli, pokud není trh perfektní t. j. pokud není kupiteli vydána na čifluk tapije resp. pokud není převod statku perfektní. V tom případě platí posud muharemské právo bez proměny. Jestliže však úplatňuje kmet právo z retraktu, tedy právo, které mu muharemský zákon nedal, právo nové, vybudované teprve obyčejovým právem v úzké souvislosti a dle vzoru předkupních resp. retraktních práv tureckých — pak dává mu praxe k výkonu jeho práva lhůtu, obdobnou lhůtám, na něž jsou vázána předkupní práva šeriatu i to lhůtu jednoho roku, kterážto lhůta se počítá od okamžiku, kdy se kmet dověděl o trhu, a to naturaliter.
Že sluší lhůtu tuto vztahovati pouze k retraktu kmetcímu, to vysvítá nejen z analogie vzorů této právní instituce, starých retraktů osmanského práva, nýbrž přímo z právní povahy případu. Nemůžeť přece nastupovati kmet na agu žalobou z práva předkupního v době, kdy aga čifluk s konečnou platností převedl na osobu třetí. Vždyť tu aga není vůbec passivně k žalobě legitimován. Jest nemyslitelné zavazovati agu rozsudkem k plnění nemožnému. Nemůže přece převésti čifluk zpět na kmeta, když nemá vůbec disposičního práva s čiflukem. Jedině oprávněným je tu kupitel. Na něho musí tedy kmet podati žalobu. 38
Pokud pak kmet této žaloby nepodal ani se práva předkupního resp. retraktu výslovně nevzdal, jest vlastnictví kupitelovo in pendenti. Můžeť býti vždy zvráceno předkupním právem kmeta. Tato pendence je na škodu obchodu s nemovitostmi. Proto ji už osmanské právo — medžella i pozemkový zákon — omezily na rozličné lhůty. Takovou lhůtu uložilo i obyčejové právo kmetu pro jeho retrakt.
Lhůta ta jest nepřekročitelnou. I pro nej silnější předkupní právo — retrakt spoluvlastníka vůči jeho druhu — stanoví § 41. poz. zák.: ,,Wenn binnen 5 Jahren dieses Recht nicht ausgeübt wurde, so ist se in jedem Falle erloschen, selbst wenn die Fristüberschreitung durch einen gesetzlichen Entschuldigungsgrund, als Minderjährigkeit, Wahnsinn oder Reisen in entfernte Länder begründet wäre.“ A jestli takto zákon stanoví pro nejsilnější a nejvýznamnější retrakt, musíme přijmouti toto pravidlo i pro retrakt kmeta, který jest přece s právního hlediska slabší od retraktu spoluvlastníkova.
Není tedy správné, jestliže Stefanowski tvrdí právě opak, 39 dovolávaje se ustanovení § 1028., 1035. medželly. Vždyť právě toto ustanovení § 41 f. poz. zák. vylučuje pro retrakt spoluvlastníka mirije, kteréžto ustanovení je basí analogie pro náš případ. Jak mohli bychom pak užiti oněch § §ů pro retrakt kmeta nemajíce analogie nikde, a to tam, kde běží o právní normu velmi slabé base. Sám Stefanowski musí přiznati, 40 že jen obratnosti zemské vlády se podařilo vytvořiti jakž takž stylus curiae, jenž dovoloval kmetu praeklusivní lhůtu k uplatnění jeho retraktu. Další nadpráví kmeta bylo by v přímém odporu se stávajícím právem a holou neobratností.
Lhůta jednoroční poskytnutá kmetu pro realisaci jeho retraktního práva proti třetímu nabyvateli jest tedy neprodlužitelnou. Ani navrácení v předešlý stav nemá při ní místa. 41Jest pravou praeklusivní lhůtou. Uplynutí její má za následek zánik možnosti uplatnění retraktu kmetcího v konkrétním případě. Nemá sice za následek zánik tohoto práva vůbec, neboť jest právo toto perenní právě tak jako právo kmetcí, ale periodické. Promeškáním této lhůty ztrácí kmet jednu periodu výkonu svého retraktu nenahraditelně. V tomto starším stavu učinil důležitou proměnu § 9. knihovního
zákona, jenž veškeré praeklusivní lhůty, jež omezují vykonávání rozličných retraktů tureckých, zkrátil na 6 měsíců — z důvodů 42 osvobození obchodu s nemovitostmi od nepříjemné a škodlivé pendence, jakou působí retrakt. Odtud musí i kmet okresu, v němž jsou pozemkové knihy zavedeny, uplatňovati svůj retrakt proti třetímu nabyvateli v době šesti měsíců, počítajíc od zápisu trhu v knihy pozemkové.
Ať už je ale praeklusivní lhůta tato dvanácti anebo šestiměsíční, vždy má kmet veliký zájem na tom, aby se včas dověděl o uskutečnění trhu jeho čitluku. Proto pečuje vláda o to, aby se kmet pokud možno vždy a včas dověděl o prodeji jeho statku kmetcího a doporučuje gruntovní komisi, aby kmeta o prodeji tom včas zpravila. 43 Vyrozumění takové není gruntovní komisi nesnadné. Každé právní jednání, jež se provádí v pozemkových knihách, jest pravidelně gruntovní komisi předem přihlášeno, načež se stranám určí rok к provedení jejich úmyslu. O tomto roku se strany vyrozumívají předvoláním. Totéž předvolání má dostati i kmet, jehož existenci i osobu má listovní konstatovati z obsahu knih.
Postup tento však není obligatorní; vláda jej jen doporučuje jako opportunní. Ve skutečnosti se také nezachovává. Jednak jest gruntovní komise zpravidla prací tak přetížena, že nemůže svou agendu nijak ještě si stěžovati. Jednak je listovnímu nesnadno určití osobu kmeta z pozemkových knih. Kmetcí právo poznámenává se v knihách na prvním listě (držebním, posjedovnica) slovy na př. kmetovsko selište Galić kuće broj 43. t. j. kmetcí statek rodiny Galić pod popisným číslem 43. Z pozemkové knihy lze tedy určití pouze rodinné jméno kmeta. Tím však není identita kmeta ještě ani zdaleka určena, zejména v Bosně, kde v téže vesnici jsou celá místa, v nichž všechny rodiny mají totéž jméno. Bližší určení může dáti teprve poptávka u evidence gruntovního katastru. Tento úřad však právě tak jako listovna nemůže pro jinou nalehavou práci celou tuto průpravu provésti. Proto také oznamuje listovna přepisem usnesení, jímž se trhová smlouva v knihách provádí, prodej čifluku okresnímu úřadu rei sitae jako řádnému soudu ve věcech agrárních. Povinností tohoto pak jest kmeta vyrozuměti, pokud se týče i poučiti a eventuelní jeho žalobu přijmouti.
Dle praxe, kterou se snažila zavěsti vláda nařízením ze dne 7. čce. 1896 č. 84815/1. mělo se o předkupním právu kmeta jednati před gruntovní komisí a tam celá věc pokud možno nespornou cestou rozhodnouti. Předseda komise měl se snažiti o smír. Jestliže však se tento nepodařil, nesměl spor býti rozhodován gruntovní komisí, ježto není úřadem kompetentním k rozhodování sporů vznikajících z předkupního práva kmeta, nesmělo však ani provedení trhové smlouvy býti odepřeno.
Předseda gruntovní komise má sice právo odepříti jako zástupce státu svolení k zcizení země, jež jest erazi mirije — a tou jsou čifluky skoro vesměs — ale nemohl toho učiniti z důvodu, že kmetu přísluší právo předkupu, neboť by tím dal příliš na jevo tendenci vlády, jež by mohla poškoditi důvěru k vládě. Nezůstalo ani zde tedy nic jiného, nežli poučiti kmeta a odkázati před kompetentní úřad.
K tomu došlo, jestližr kmet přistoupil současně s agou před gruntovní komisi. Jestli tak neučinil, mělo se za to, že se vzdal výkonu předkupního práva proti agovi, 44 takže mu zůstala pouze možnost vykonati právo retraktu proti kupiteli. Nebylo by zajisté správné viděti v nepřítomnosti kmeta neposlušnost (contumacia). Snad nemohl se prostě tento odhodlati ke konečnému projednání celé věci před gruntovní komissí, protože neměl ihned po ruce dosti peněz pro výkup. Ostatně nemá promeškání roku před gruntovní komisí nijakých důsledků pro práva stran. Ovšem možnost předkupu ztrácí tu kmet dle povahy věci naprosto. Právo retraktu může však vždy ještě přivésti k platnosti. To souvisí s dvojí povahou jeho přednostního práva.
Stejně jako okamžik prodeje, jest pro kmeta významným i okamžik dražby. Důsledně žádá vláda, aby soud oznamoval okresnímu úřadu, jako agrární instanci, všechny dražby čifluků a to včasně, aby mohl okresní úřad eventuelně i usnadniti kmetu výkup pomocí vládního úvěru. 45
Na základě tohoto oznámeni, vyrozumí okresní úřad i poučí kmeta. Právem kmeta pak jest, aby se účastnil dražby a tak uplatnil svoje předkupní právo. Je-li on vydražitelem, bude mu čifluk už ve dražbě samé dle § 559 c. ř. s. přiklepnut a jeho právo na základě předací listiny vtěleno v knihy resp. vydána mu tapije (§ 576 c. ř. s.).
Jestliže se kmet dražby nesúčastní, ztrácí dle jednoho mínění jak právo předkupu tak právo retraktu. Mínění toto jest však nesprávné, neboť pouští opět s mysli dvojí povahu přednostního práva kmeta. Zajisté tím ztrácí kmet právo předkupu a může v exekučním řízení převésti čifluk na sebe z vydražitele jen s jeho svolením. Právo retraktu zůstává mu ale v každém případě netknuto, takže je může i proti vydražiteli uplatniti. Ovšem nemůže tak učiniti v řízení exekučním ani před podepsáním a uzavřením dražebního protokolu, leč že by vydražitel s tím souhlasil, nýbrž jen zvláštní žalobou před kompetentním úřadem. Exekuční úřad není způsobilým řešiti tuto otázku. — Tomuto počínání kmeta nepřekáží ani § 552. č. 6. c. ř. s., dle něhož mají všichni, kteří reklamují na vydraženou nemovitost nějaké věcné právo, právo toto uplatniti v exekučním řízení ihned po příklepu před uzavřením dražebního protokollu i to pod ztrátou tohoto práva. Neníť retrakt kmetcí věcným právem ve smyslu cit. ustanovení, jest přece obligačním právem, třeba s absolutním účinkem. 46
Tolik o době realisace kmetcího práva předkupního. Stefanowski, jak se zdá s těmito vývody nesouhlasí tvrdě, že celou praeklusivní lhůtu nemůže kmet pro sebe využitkovati a odůvodňuje to tendencí osvoboditi kupitele od břemena pendence. Tvrdí, že i při této lhůtě, jež stojí kmetu po ruce, nesmí kmet s realisací retraktu otáleti, nýbrž pokud možno ihned svoje právo uplatniti. Praxi, jež dovoluje kmetu přiváděti svoje právo k platnosti i v poslední chvíli oné lhůty, zavrhuje. 47 Vše zajisté neprávem. Zavádějí jej slova § 3. muhar. zák. "zur Zeit des Verkaufes“. Tato vztahují se však jen na předkupní právo kmetcí v užším slova smyslu, jež také vyčerpávalo dříve obsah přednostního práva kmeta. Slova ta nemají však smyslu pro právo retraktu, jež vstupuje v život právě teprve okamžikem uskutečnění trhu resp. dražby. Náhled Stefanowského měl by sice pro sebe analogii v učení ša- fiitské školy, jež žádá, aby předkupem oprávněný svůj nárok uplatnil ihned. 48 i v § 1024. medželly ohledně práva suly. Ale ustanovení toto vykládá pouze slova i konkludentní činy oprávněného k předkupu vzhledem k vzdání se jeho práva. Byli to přece právě Hanetité, kteří vypracovali theorii o praeklusivní lhůtě pro uplatnění retraktu. A této theorie třeba tedy analogicky užiti i dovoliti kmetu plné vykořistění lhůty jednoroční resp. šestiměsíční, již mu dává praxe.
Zabývali jsme se až potud otázkou, kdy třeba uplatniti právo z předkupu resp. retraktu kmetu. Jest tu ale ještě druhá otázka. Od kterého okamžiku působí realisace předkupního resp. retraktního práva. Od kdy se kmet stává vlastníkem čifluku, od kdy tedy nemá více kmetovských povinností.
Stefanowski tvrdí, že se kmet stává vlastníkem čitluku tím, že platí výkupné, což má učiniti v praeklusivní lhůtě roční resp. měsíční, o níž byla nahoře řeč. 49 Tak aspoň rozumím hodně nejasným jeho výkladům. Rozeznáváť Stefanowski zvláště lhůtu k uplatnění nároku z předkupu resp. retraktu a lhůtu k výkupu, jež prý nespadají v jedno, jež však přece zase směšuje, ježto nedovoluje kmetu plniti výkupné po uplynutí této lhůtv. 50 Zapomíná tu dle mého mínění, že jiné jest uplatniti právo předkupní resp. retraktní, jiné realisovati rektrakt a nabýti vlastnictví čifluku.
Právo předkupní třeba kmetu přivésti k platnosti „zur Zeit des Verkaufes“, právo z retraktu ve lhůtě jednoho roku od té doby, co kmet o trhu se dověděl, aneb ve lhůtě šesti měsíců od okamžiku zápisu vlastnictví kupitelova v pozemkové knihy. Pro plnění závazků z předkupu resp. retraktu, t.j. převodu statku a placení výkupného, zákon nijaké lhůty nestanoví. V případě rozhodnutí o existenci předkupu resp. retraktu bude tato poslední lhůta určena 14 dny. Jen z důvodů své agrární politiky, dovoluje vláda rozšíření této lhůty na 30 až 60 dní. 51 Ale byť i kmet splnil první požadavek (provedení předkupu resp. retraktu ať smírem ať žalobou) i druhý (splnění závazků z předkupu r. retraktu) a vše v čas, nestane se přece vlastníkem čifluku, pokud aga resp. kupitel mu statek nepředají. Brání tomu § 36. poz. zák., dle něhož se datuje vlastnictví od okamžiku takriru. Ani jedna ani druhá lhůta není tu rozhodnou.
Zapomínáť Stefanowski dále, že právo předkupu resp. retraktu jest analogické jedině trhu, tedy kontraktu konsensuálnému, Jako takové nemá s věcí nic co činiti, leč že zavazuje agu — resp. kupitele k vrácení nemovitosti a kmeta k placení výkupného. Zakládá jen závazek k převodu věci, ne však převod sám. Předkupní právo samo o sobě nemůže dáti vznik právu vlastnickému. Bez formálně bezvadného takriru nemůže se státi kmet vlastníkem. Takrir není zde ale vázán na nějakou lhůtu zejména ne na praeklusivní lhůtu danou kmetu pro uplatnění retraktu. — Strany na tento způsob, nemohou býti poškozeny, neboť chrání je dostatečné exceptio non adimpleti contractus.
Nevím, jak si Stefanowski představuje enuntiát rozsudku o retraktním právu! Tímto agrární soud přece nepřevádí na kmeta právo vlastnické pod podmínkou placení výkupného v předepsané lhůtě. Naopak stanoví pouze existenci jeho, a závazky z něho vyplývající. Dále nesmí agrární soud jiti, neboť by zasáhl v kompetenči řádných soudů civilních, 52 jimž jedině jest vyhrazeno rozhodování o právu vlastnickém.
Dle tohoto stanoviska dlužno nám pak i vyložiti právní poměr kmeta vůči vlastníku země — ať už agovi resp. kupiteli do nabytí práva vlastnického, jenž rovněž jest Stefanowskim zkreslen. 53
Rozeznáváme tu poměr kmeta k agovi a poměr kmeta ke kupiteli až do nabytí vlastnictví. — Poměr kmeta k agovi utváří se pak zase rozličně dle toho, věděl-li kmet o trhu jeho čifluku čili nic. Věděl-li o tom, že se jeho čifluk prodává a neuplatnil-li předkupní právo vůči agovi, pak vstupuje v nový kmetský poměr ke kupiteli čifluku prostě převodem téhož na kupitele. Jest sice kmetcí právo obligací, tedy právní poměr mezi dvěma osobami — kmetcí rodinou a agou, jenž může býti kmetem jednostranně rozvázán a jenž váže kmeta jen vůči agovi a jeho dědicům — ale už tím, že kmet neuplatnil svoje předkupní právo proti agovi přes to, že mohl, dal mlčky na jevo, že s prodejem souhlasí a přijímá kupitele jako nového agu.
Jestliže však kmet o zcizení svého čifluku nevěděl, pak není kupitel — ani po převodu v knihách pozemkových — agou kmeta. Agou zůstává prodatel i jeví se dle obyčejového práva vůči kmetu jedině oprávněným vlastníkem čifluku, jemuž kmet nejen může svoje kmetské dávky plniti, ale i plněním jich jemu zbaviti se obliga proti poctivému kupiteli. Zápis ve veřejných knihách tomu v cestě dle obyčejového práva nestojí.
Ať už ale vůči agovi nebo jeho kupiteli zůstává kmet stále zavázán až do okamžiku nabytí vlastnictví čifluku. 54 Až do této doby jest kmet povinen v čas dávati agovi kmetcí dávku. A není pravda, že se povinnosti této zbavuje položením výkupné ceny v ruce agy resp. dobytím příznivého rozsudku o právu retraktním a deposicí výkupného kupiteli. Plnění výkupného není nikde — ani v právu obyčejovém ani v zákonech — důvodem zániku kmetcího závazku. 55 Důvodem takovým jest — pokud se týče našeho thematu, jedině spojení kmetcí povinnosti s vlastnictvím čifluku. Tím, že nabyl kmet vlastnické právo na svém čifluku, způsobil zánik svých kmetovských závazků. Vlastnictví však nenabývá placením výkupného, nýbrž takrirem a úředním povolením zcizení dle čl. 36. poz. zák., jenž zní kategoricky.56 Rozsudek agrárního senátu, jímž se přiznává kmetu předkup nebo retrakt nechová v sobě ještě tohoto svolení ani implicite. Neboť v jiné vlastnosti funguje politický úřad jako agrární soud a v jiné uděluje svolení k zcizení země. Položení dle obyčejového výkupného práva pouze sistuje plnění kmetovských závazků. 57 Toto zastavení kmetských dávek není však výsledkem zániku kmetství, nýbrž jest ochranným prostředkem ve smyslu exekučního řádu, daným obyčejovým právem, a vázaným k deposici výkupného. Kmet se však touto deposicí nestává vlastníkem plodů čifluku, nýbrž depositářem a jest jako takový i nadále zavázán kupiteli resp. prodateli 58 za škodu a zkázu plodů do okamžiku, kdy nabude on sám vlastnictví čifluku.
Vždyť složením výkupného není ještě jisto, že k cíli předkupního resp. retraktního práva dojde. Mohouť strany od realisace jeho odstoupiti, ovšem jen se vzájemným souhlasem.
Stefanowski ovšem dochází k poněkud jiným výsledkům. Vychází tu od náhledu, že kmetské povinnosti zanikají plněním výkupného. 59 Toto ovšem nespadá v jedno s uplatněním retraktu žalobou ani s převodem vlastnictví, nebo aspoň nemusí spadati. A tak dochází ke skutečnosti, že vlastník, ač je agou, přece nenabývá kmetských dávek z důvodu, že tyto dávky t. j. plody kmet percipoval 60 před deposicí výkupného.
Tomu ovšem tak není! Všechny plody, jež kmet percipoval dříve nežli se stal vlastníkem, musí předati dle systému, jaký na sebe přijal (třetinu, čtvrtinu, polovinu) agovi. Co percipoval po takriru, jest kmetovo vlastnictví. — Proti eventuelnímu dolu kmeta, na př. zúmyslnému otálení s očistěním kukuřice, může se aga brániti žalobou a sekvestrací. Kmet může se proti agovi brániti exekucí ad factum praestandum.
Dělení plodů pro rata temporis jest obyčejovému právu neznámo. Aga má sice právo na plody a priori, ale a die. Soluce je tu tedy ad diem relata. Není-li aga v této době více agou, ztratil právo své.
Tedy od takriru jest kmet vlastníkem čifluku a prost kmetovských povinností. To jest účinkem realisace jeho retraktního práva. Účinek tento platí ale ex nunc, nikoli ex tunc. Právní disposice kupitele, jež učinil před předáním statku kmetu, zůstávají v plné platnosti. Škodě, která odtud kmetu hrozí, může se předejiti poznamenáním žaloby z retraktu v knihách pozemkových, což se děje ex offo sdělením žalobní rubriky listovně krátkou cestou. 61
Nejzhoukněji mohlo by tu kmeta poškoditi zavazení jeho čifluku agou. Zcizení samo o sobě by kmet mohl snadno napraviti podáním žaloby z retraktu proti novému kupiteli, i mohl by mimo to žalovati předešlého svého protivníka o náhradu škody, jestliže jednal dolo. Zcizení nezpůsobuje zánik kmetova retraktu; naopak jest právě jeho skutkovým základem. 62 Zánik předkupního práva kmeta resp. retraktu nastupuje, nehledíme-li k zániku výkonem samým, v případě, že kmet se svého práva právoplatně zřekl, nebo výkon jeho promeškal.
O lhůtě k výkonu retraktu resp. předkupu i praeklusivním jejím charakteru pojednal jsem výše. Zbývá tedy promluviti ještě o zániku jeho vzdáním se. Vzdáti se práva svého může kmet jen výslovně a pro vždy. Pouhé schválení trhu by tu nestačilo.63 Ani konkludentní činy by neměly této moci. 64 Vzdání musí býti výslovné a bezpodmínečné. Musí se pak týkati předkupu i retraktu, jinak působí pouze pro ten svůj obor, jehož se výslovně dotklo. Vzdal-li se tedy kmet předkupu — schválil trh — může vždy ještě v praeklusivní lhůtě nastupovati na kupitele žalobou z retraktu. Opačný případ není dle povahy věci samé ovšem praktický. Vzdáti se však může kmet svých práv kdekoliv a kdykoli. Není pravdou, že prohlášení jeho učiněné před gruntovní komisí by této právní platnosti nemělo z důvodu, že tato komise není kompetentní k přijímání prohlášení v agrárních věcech. 65 Nařízení zem. vlády č. 55880./3. od 10. aug. 1890 a č. 132 473/2. z 26. listop. 1894 nemyslí na toto prohlášení kmeta, nýbrž mají na mysli prohlášení směřující ke gruntovním proměnám v kmetském právu samém, tedy vzdání se kmetského práva, přijmutí statku pod právo kmetstva, dělbě cifluku, jež třeba učiniti před politickými úřady jako agrárními instancemi. Že by však kmet nemohl učiniti jiná prohlášení před gruntovní komisí, byl by náhled velmi úzký, omezující kmeta v jeho disposici právní způsobem, jejž zákon na mysli nemá.
Vzdání se platí pro celou rodinu kmetovskou resp. zadrugu. Ovšem zadruga může se brániti způsobem nahoře vylíčeným, totiž annullací jednání svého staříješiny.
Na každý způsob zaniká však kmetcí právo z předkupu resp. retraktu jedině pro případ, jehož se týče. Jako takové trvá však dále. Jest přece permanentním právem kmeta. Vzdáním se nebo promeškáním lhůty dané k jeho uplatnění zaniká pouze možnost výkonu jeho v daném případě. Jen bylo-li právo to jednou s úspěchem vykonáno, zaniká nadobro, neboť pak stává se kmet vlastníkem a přestává býti kmetem.
K projednání sporů, jichž předmětem jest předkupní právo kmetcí resp. retrakt byly až do r. 1890 kompetentními řádné soudy civilní. 66Teprve nařízením z 5. pros. 1895 č. 143 493. povolány jsou k vyřizování těchto sporů politické úřady první instance jako řádní soudové ve věcech agrárních, jež rozhodují tu ve zvláštním složení jako agrární senát. 67 Druhou instancí jest tu zemská vláda, jež však rozhoduje veškerá odvolání dle systému personálního (§ 2. cit. nař.).
Politický úřad jest však oprávněn rozhodovati pouze o existenci práva předkupu resp. retraktu, při čemž veškeré praejudiciální otázky souvislé s kmetským poměrem si rozhoduje sám, kdežto otázky ohledně vlastnictví kupitele rozhodne soud. Do rozřešení těchto musí agrární senát řízení agrární přerušiti. (§ 100. c.ř. s.) — Vyřknuv positivní nález o existenci předkupního práva kmeta, rozhodne agrární senát i o závazcích z něho pro sporné strany plynoucích: určí výkupné kmeta i povinnost agy resp. kupitele k převodu čifluku na kmeta. Tím však jest jeho úloha skončena. Direktní převod vlastnictví na kmeta agrární senát způsobiti nemůže, 68 neboť veškerá rozhodování o vlastnictví jsou vyhražena soudům řádným. Agrární úřad může tedy na základě svého rozsudku vésti proti neposlušnému kupiteli pouze executionem ad factum proestandum dle § 45. agr. s. ř. 69 Neposlušný kmet ztrácí svoje právo. Dodatečné prodloužení lhůty platební kmetu může se dovolávati pouze cestou odvolání z rozsudku prvé instance. Důsledně není rozsudek agrárního senátu ani schopným převésti vlastnictví na kmeta žalobou na jeho basi u soudu poddanou, neboť jeho enunciát soud nezavazuje.
Tím ovšem přichází do konfuse, z níž bylo by si možno nejsnáze pomoci tím, že by spory o retrakt byly dány k vyřizování opět řádným soudům civilním. Nejsou ani pravými spory agrárními, neníť jejich předmětem právo kmetstva, nýbrž zvláštní oprávnění kmeta jež se však nese k nabytí vlastnictví.
Praejudicialné otázky, spadající v obor agrárního práva, řeší si agrární senát sám. Jiné otázky dává si rozhodnouti kompetentními soudy, přerušiv řízení dle § 100. c. ř. s. Zavedení příslušného praejudiciálního processu u soudů jest věcí sporných stran. Ex offo zde agrární senát, ani soudy nenastupují. K takovému přerušení dojde zejména, přijde-li předkupní resp. retraktní právo kmeta v kolisi s jinými předkupními a retraktními právy, neboť ve sporech o těchto právech jsou výlučně příslušnými řádné soudy civilní. Dozná-li tedy agrární senát za takovou kolisi, pak přeruší do dalšího řízení, jde-li o silnější právo nežli je kmetovo. Jde-li však o právo slabší řeší spor bez přerušení. K soudnímu nastoupení dá se dotyčnému interessentu lhůta, jež může býti ve vážném případě i prodloužena. Určení tohoto termínu není však nutno omezovati praeklusivní lhůtou danou k uplatnění kmetcího předkupu a retraktu. Neníť pro uplatnění tohoto práva rozhodnou doba rozsudku, nýbrž litiskontestace, k níž dojde v agrárním sporu vystavením žalobně rubriky stranám. К tomuto okamžiku musí se i rozsudek zpět vztáhnouti. 70
Měl jsem už na několika místech příležitost upozorniti na tendenci vlády, která směřuje k povlovnému vykupování kmetů. Důsledně vedla vývoj obyčejového práva, pořádajícího tuto právní instituci, vždy ve prospěch kmeta obraceti. A nejen to, nejen, že se poskytuje úpravou práva kmetu co možná široká možnost k výkupu, nýbrž dává se mu přímo materielní pomoc k tomu cíli.
Nařízením ze dne 5. října 1894 č. 108 342/3. poskytuje se kmetu hypotékární úvěr za účelem výkupu. Ovšem děje se tak z důvodů národohospodářských ne politických. Neběží tu o hospodářské osamostatnění některé politické strany, nýbrž o rozvoj zemědělství. Proto uděluje vláda hypotekární kredit jen v přípádech, kdy je pravděpodobné, že kmet bude prosperovati i pod hypotékou, jež, bohužel, není tak lehká. V první řadě má politický úřad dbáti o to, aby kmet se, pokud možno, vlastní sílou osvobodil, vykoupil. Ne ovšem s vyčerpáním veškerých svých sil — snad prodejem posledního dobytka — ale přece žádá se, aby alespoň polovici ceny kupní mohl položití ze svého. Ostatek se mu poskytuje vládní hypotékou.
I jinak dbá vláda o to, aby se kmet zbytečně nevyčerpával. Poskytujeť mu svůj úvěr jen v případě příznivého výkupu, kdy tedy může statek nabýti poměrně levně, pod odhadní cenou. Nicméně ani tak nemůže se předejiti celé řadě lehkomyslných výkupů. Kmet platí sice polovici výkupného ze svého, ale i tyto peníze dobyl na úvěr od soukromých osob, zejména lichvářů, anebo drobných bank. Jeden dluh se váže na druhý a za krátko jest kmet-vlastník utlačen pod tíhou splátek i úroků i druhých úroků z prodlení, takže po několika letech ztrácí svou zemi ve dražbě. Tomu se nedá zabrániti ničím, neboť kmet zpravidla by obětoval vše, jen aby byl svůj, což se mu ovšem podaří někdy jen nakrátko.
Teprve dnes se pomýšlí na výkup kmetů na širší basi, jakožto nutnost vyvolanou tendencí hospodářskou i politickou.
  1. Srv. Karszniewicz: Das bäuerliche Recht in В. und H. Dl. Tuzla 1899, str. 81 — 85; Stefanowski: Handlexikon (litograf.), str. 277 — 304; Kadlec: Agrární právo v В. а Н. Praha 1903, str. 95 — 107.
  2. Církevního práva muslimského, jež jest i základem civilního práva.
  3. V. Eichler: Das Justizwesen В. und der. H. Wien 1889, str. 2.
  4. Sachau E.: Muhamedanisches Recht nach der Schafiitischen Schule. Stuttgart-Berlin 1897, str- 502.
  5. Srv. § 131 poz. zák.
  6. Tak. nař. zem. vlády č. 46377 ex 1890 dne 21/8 1892.
  7. Srv. kniha 13. Multeka el ebhur. V. Eichler: I. c. str. 32.
  8. Čl. 36, 37 poz. zák. viz níže.
  9. Předání dělo se však nepřímo. Nezněla tapije in bianco. Bylo tedy nutno ji předati komisi tapuové, jež ji zničila a místo ní vydala kupiteli novou, znějící na jeho jméno.
  10. Čl. 37 poz. zák.
  11. Ohledně movitostí nemá kmet předkupu. 5. nař. zem. vládyz 30/12 1883 č. 24 358.
  12. Srv. čl. 1041 medželly a. Sachau: 1. c. str. 510.
  13. Srv. Karszniewicz: 1. c. str. 81. Stefanowski: 1. c. str. 291.
  14. Občanský zákonník osmanské říše.
  15. V § 59 č. 1—6 poz. zák.
  16. Odúmrť; mahlul jest statek miriový, odumřelý.
  17. Karszniewicz: 1. c. str. 84. — Stefanowski: 1. c. str. 278.
  18. L. c. str. 83.
  19. Naproti tomu soudy zdejší neuznávají zadrugu jako takovou, nýbrž jednají s členy jejími jako s pouhými spoluvlastníky. Srv. Stefanowski: 1. c. str. 294.
  20. O ní viz níže.
  21. Z 20. dubna 1883 č. 2795/3.
  22. Důsledně ustanovuje i medžella poněkud jinak pro týž případ ohledně práva šufy §§ 1022, 1023.
  23. Srv. Sachau: 1. c. str. str. 503 — 504.
  24. Jinak dochází k témuž výsledku medžella pro právo šufy v §1025.
  25. Přihodil se mně v praxi u okres, úřadu v Maglaji.
  26. Dle analogie § 1022 medželly.
  27. Poněkud jinak Stefanowski: 1. c. str. 200, jenž kloní se k přijetí § 1055. o. z. o.
  28. Srv. Stefanowski: 1. c. str. 299.
  29. Srv. nález zem. vlády č. 130 558/ex 1893.
  30. Viz podrobný návod u Stefanowského: 1. c. str. 298.
  31. Srv. nálezy zem. vlády č. 90 649 ex. 1895; č. 71 226 ex 1896 a čís. 97284 ex 1896.
  32. Viz Stefanowski: 1. c. str. 299.
  33. Viz nařízení zem. vlády z 19/3 1884 č. 2856/3.
  34. V. Stefanowski: 1. c. str. 288.
  35. L. c. str. 89. nn.
  36. Str. 90.
  37. Srv. Stefanowski: 1. c. str. 283.
  38. Viz nařízení zem. vlády z 30/11 1897-е. 111 632.
  39. L. c. str. 282.
  40. L. c. str. 282.
  41. Stefanowski: 1. c. str. 291.
  42. Viz Erläuternde Bemerkungen zum Entwürfe eines neuen Grund- gesetzes für B. und die H. sub. § 9.
  43. Viz nařízení Zem. vlády č. 84 815 z 7/7 1896.
  44. Viz nařízení zem. vlády z 28/2 1890 č. 1284.
  45. Nařízení ze dne 29. února a 3. června 1892 č. 13 877/3 52 070/1.
  46. Srv. Stefanowski: 1. c. str. 302.
  47. L. c. str. 283.
  48. Srv. Sachau: 1. c. str. 506.
  49. Stefanowski: 1. c. str. 282: ,,Wenn auch das Vorkaufsrecht erst durch die Einlösung zur Geltung kommt.“ — Str. 287.
  50. L. c. str. 283: ,,Die Frist zur Geltendmachung des Vorkaufsrechtes . . . bezieht sich. . . auf die Einlösung.“
  51. Srv. nálezy zem. vlády č. 135 114 ex 1896; č. 54 403 ex 1897; а č. 143 495 ex 1895; č. 7 489 ex 1896; č. 71 226 ex 1896.
  52. § 1 nař. z 5/12 1895 č. 143-493.
  53. L. c. str. 284, 285 nn.
  54. Srv. Karszniewicz: 1. c. str. 94.
  55. I deposice výkupného u soudu působí pouze jako placení v ruce věřitele. Nic více. Analogie s expropriací nemá tu místa vzhledem k § 36 poz. zák. f. — Deposice u politického úřadu nemá ani účinků soluce. Arg. § 1425 o. z. o.
  56. § 36. Eine ohne Einwilligung der Behörde geschehene Veräußerung von Staatsgründen (t. j. erazi mirije) ist null und nichtig. — § 37. Die Einwilligung der Behörde genügt zum Erwerbe eines Staatsgrundes. Sobald die Behörde eingewilligt hat, wird dem nach der Käufer der wahre Eigenthümer. Ale: Die gütige Veräußerung von Seite des Besitzes mit behördlicher Erlaubniß bedarf der Zustimmung des Käufers oder seines Vertreters. — J. Posilovic: Das Immobilar-Recht in B. und H. Agram 1894 str. 37.
  57. Totéž ač nejasně i neurčitě Karszniewicz 1. c. str. 95.
  58. V případě, že kupitele jako agu nepřiznal.
  59. L. c. str. 286.
  60. Dle obyčeje jest kmet povinen plniti agovi svou dávku v plodinách, jakmile tyto percipoval a připravil ve stav v jakém se nacházejí v obchodě.
  61. Srv. zák. o poz. knihách § 83 : b a nařízení zem. vlády ze dne 13. srp. 1890 č. 58 262/3. i nález vlády č. 77 765 ex 1891.
  62. Opačně Stefanowski 1. c. str. 288.
  63. Jinak § 1024 medžclly pro právo šufy.
  64. Srv. Stefanowski: 1. c. str. 294.
  65. Jak učí Stefanowski: 1. c. str. 294.
  66. Nař. zem. vlády č. 19 770 z 27. srp. 1880.
  67. § 1.
  68. Žalovaný není povinen snášeti zápis vlastnictví na kmeta žalobce, nýbrž je povinen pře vésti je na kmeta.
  69. Nař. z. 8/12 1895 č. 143493/1.
  70. Opačně Stefanowski 1. c. str. 303.
Citace:
HASSMANN., Dr. Ant.. Předkupní právo kmeta.. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). číslo/sešit 2, s. 65-96.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).